První jehňátka a homeopatie v ovčíně.

1. února se nám na Rynku narodila první jehňátka.
Byl to pátek, pololetní prázdniny, obě děti jsem měla doma. U snídaně jsme se všichni dohodli, že pojedeme na výlet. Děti si přáli jet se koupat, ale protože Josífek měl docela rámu, dohodli jsme se nakonec, že dnešní výlet bude do Kutné Hory do GASK.
Rozdělili jsme si úkoly. Jolanka luxovala, Josífek si uklidil hračky a já jsem dělala... asi něco ne příliš zábavného, protože si to už nepamatuji. Když bylo hotovo, nastrojili jsme se, zabalila jsem flaštičky a svačinku a šli se posadit do auta.
"Ještě se skočím mrknout na ovečky, " houkla jsem na děti a vlezla do ovčína. V podstatě hned jsem vylezla, nakoukla do auta a sdělila zlatíčkům, že výlet se odkládá, protože jedna ovečka začala rodit.
Neochotně se vysoukaly z auta. Jolanka chtěla počkat doma, aby se nemusela převlékat, ale Josífek trval na tom, že bude se mnou venku.

Jen jsme se převlékli a šli zkontrolovat situaci.
Naše prvnička byla obrovská. Bylo jasné, že se narodí jehňátka dvě, ale hrozilo, že budou i tři.
Ovečka si zalezla do úplně nejzazšího rohu ovčína, oddychovala.
Po nějaké době se ukázal... ocásek. Sakra. Asistent Josífek se mě zeptal, co že to je? No Josífku, řekla jsem mu, to je prdelka miminka...
Porod trval už nějakou dobu, rozhodla jsem se pomoci.
Došla jsem se zase převléknout, tentokrát do Mikrových pracovních montérek. Umýt.
Bylo pro mě obtížné se k ovečce dostat, musela jsem se zapasovat pod napaječku, abych mohla kontrolovat situaci. Prdelka se vážně špatně chytá, ale podařilo se a pomalinku jsme dostali ven první jehňátko. Očistit nosánek, první nádech... a šup k mamince.
A maminka nic.
No jasně, je tam další.
Tělíčko jsme s Josífkem opatrně osušili do sena.
Zkusila jsem a nasáhla další nožičky. Pomalinku jsme porodili druhého drobečka.
Ovečka byla úplně vyčerpaná. Stahy polevili a ona zavírala oči, usínala.
Jehňátko jsme zase osušili a já zkontrolovala, jestli už to máme za sebou.
Jako nezkušený porodník jsem to opravdu nedokázala říct.
Nenašla jsem nic a nechtěla jsem holčičku zbytečně trápit. Nechali jsme trojici být a sledovali z povzdálí, co se bude dít. Ovečka o jehňátka stále nejevila zájem, odpočívala. Zdálo se, že opravdu budeme mít trojčátka.
Po chvilce jsem se zase presovala pod napaječku, ohledala prostředí a našla další nožičky. Byly ale ještě tak daleko, že jsme se neodvážila pomoci.
Čekali jsme.

Při další kontrole už byly nožičky skoro venku., tedy vlastně jedna nožička. Druhá byla zamotaná uvnitř. Vyprostila jsem jí a trochu pomohla a poslední jehňátko bylo na světě.
Maminka ovečka už věděla, že to má za sebou a jehňátko začala čistit, olizovat.
Celé to trvalo více než hodinu a půl a ovečka se stále nezvedala. Jehňátka se potřebovala napít.
Chtěla jsem jí pomoci na nohy, ale zvedněte něco, co váží víc než vy, když to vůbec nespolupracuje a vám u toho navíc překáží kulatící se bříško...
Povedlo se mi přimět jí, aby se stoupla na přední.
Se zadkem jsem jí pomohla, alespoň tak, aby se dostala do připraveného kotce, kam bych jí i toulajícími se jehňátky zavřela. Měla jsem strach, aby se jim něco nestalo.
Ovečka sebou plácla k jesličkám se senem a začala se hladově cpát. Občas někoho olízala a v klidu s jehňátky komunikovala.

Ale nepostavila se.
Ani za hodinu se nepostavila.
Vola jsem Mirkovi, že je třeba aby přijel a postaral se o to, aby se jehňátka napila.
Já jsem jí prostě nedokázala ani oddojit.
Byla jsem vděčná, když za další hodinu přijel. Ovečka stále nestála, ale jemu se povedlo nadojit do lahvičky a každé jehňátko nakrmit. A potom zase za dvě hodiny a pak zas...
Večer přijela veterinářka.
Píchla ovečce dvě injekce na bolest.
Shodli jsme se na tom, že bude hodně namožená, ale že jinak vypadá moc dobře.
Ovečka se s pomocí postavila na všechny čtyři. Po injekci si namáhavě a nejistě stoupla sama.
Vydržela ale hodně krátce a opět si lehala.
Krmili jsme jehňátka každé dvě hodiny. Hladově baštili vše, co jsme jim nabídli.

Ráno byla jehňátka už pěkně čiperná, ale ovečka úplně naopak, apatická.
Na zadní nohy se nepostavila ani s pomocí. Odmítala je použít.
Bylo vidět, že trpí.
Ležela na slámě, s nataženým krkem a nereagovala ani na jehňata.
Byla sobota.
U snídaně jsme probírali možnosti. Veterinářka nám nebrala telefon. Věděli jsme, že na týden odjíždí, jen pokus zda jí ještě nezastihneme...
A Mirek pak řekl, že kdybychom byli evidování v ekologickém zemědělství, tak by včera veterinářka nemohla ovečce píchnout ani tu injekci...

A mě napadlo, že zkusím naší homeopatku.
Zdálo se to najednou jako docela logické řešení toho problému. Proč mě to nenapadlo dřív?
Zastihla jsem jí na procházce se psem.
I přesto se mnou byla ochotná v sobotu dopoledne můj problém s ovcí řešit. Jsem jí opravdu vděčná.
Před obědem jsme se u ní zastavili pro Arniku a Cimicifugu.

Mirek kuličky ovečce dával.
Nebyl přesvědčen o tom, jestli to má šanci, ale dělal, co jsem mu řekla, protože v tu chvíli to bylo to jediné, kromě lásky a péče, co jí mohl dát.
Já byla napjatá, protože jsem už mnohokrát slyšela názor, že homeopatie je jen placebo... užívám ji, protože na mě to "placebo" funguje, ale bude fungovat i na ovci, které je nějaké placebo úplně ukradené? Která vůbec netuší, co jí to cpeme do tváře?
Celou sobotu Mirek co dvě hodiny krmil. Krmil i v noci. Nezdálo se mu, že by se cokoliv lepšilo.
V neděli ráno jsme přišli do ovčína a ovečka stála u jesliček se senem...
Hodně špatně a hodně vratce, ale stála.
Měla jsem ohromnou radost, ale bála jsem se cokoliv zakřiknout.
Nastaly nové starosti.
Vratká ovce občas prostě padla. Několikrát i na některé jehně, které bylo potřeba vyprostit.
Homeopatika jsme dávali až do úterý.
Od pondělka se ovečka lepšila rapidně. Doslova se zdálo, že před očima.
V úterý už stála docela jistě na třech nohách.
Zadní levé stále ulehčovala.
Náladu ale měla výbornou :)

Stále trochu kulhá na levou zadní. A jehňátka se pomalu učí pít zase od maminky.
Mlíčka ale moc není.
Zase zkusíme homeopatika, ale počítáme s tím, že trojčátka prostě budeme muset trochu dokrmovat stále.

Jak řekl Mirek.
Každý rok na nás čeká něco nového... :)