"Dobrý" soused

Ve vesničce s cibulkovou věžičkou žiji od narození.
Velká většina starších sousedů mě tu vídala běhat ještě v plínkách :)
Je to milé... já je zdvořile zdravím "dobrý den" a oni mě "ahoj" a když mají chuť, tak mě ještě dnes tetky sousedky trochu vychovávají.
Moje maminka tu také žije skoro celý život. Babička s dědečkem se sem přistěhovali, když jí byly myslím tak 3 roky. Asi bychom se mohli už považovat za starousedlíky.

Dětství tady na vsi bylo úžasné.
Nejlepší to bylo do mých 9-ti let, to bylo než jsme se přestěhovali do obr domu s vlastními pokojíčky...
Bydleli jsme tenkrát s mamkou, taťkou a bráškou v domku na dvoře u babičky a dědy. Domeček byl úplně malilinkatý, jedna místnost, tak 8x4 metry a pidimini kuchyňka s kamny na uhlí. Koupelnu to nemělo, jen předsíňku kam se musel vejít i špajzík. Bydleli jsme ve čtyřech tam, kde moje maminka se svými rodiči jako dítě bydlela v pěti. Takže úplná pohádka :)
Když si maminka tatínka brala, varovala ho tenkrát, že si bere tu nejchudší holku ve vsi :) I přes to ale dostala od svých rodičů svatebním darem to nejcennější, půdu.

Dostala zahradu v pašineckém údolí, kam jsme z okénka našeho domečku vyhlíželi. V ní si rodiče založili jablečný sad, zasadili ořešák a zorali políčko a na to políčko jsme celé moje dětství chodili s motyčkou.
Pěstovat rodiče zkoušeli ledacos, ale zelenina na poli náramně chutnala srnkám a zajícům z okolí. Tak jsme okopávali alespoň brambory a cibuli a jednotili a okopávali řepu. Tatínek kosou sekával trávu v sadu a mi jí chodili dvakrát denně otáčet a večer potom nahrabovat do kupek. Jablíčka byla tak akorát na kolínské posvícení, to bylo na konci prázdnin a já je potom dostávala první dva měsíce školy každý den ke svačině, vykrájené, voňavé.
Práci v zahradě jsem jako malá asi tolik neprožívala. Prostě jsme byli celé dny venku.
V údolí se brzy začali prodlužovat stíny, protože zahrada byla obklopena vysokými stromy a tak jsme na poli rozdělávali ohýnek a než se šlo po práci domů, opékali se buřty.

léto 1997

V údolí, na stráních, jak jsme říkávaly, jsme si hrávaly i s holkama. Celé dny.
Hrály jsme si tam na vodní a lesní a luční víly, stavěly domečky a v zimě jsme tam sáňkovaly a pekáčovaly. Soutěžili jsme, kdo sjede až k potoku na dně údolí :)
Mamka vylézala z vrat dvorka a volala do údolí, abych šla domu... žádné mobily, ani permanentní dohled.

V údolí pod vsí jsem strávila nejkrásnější část svého dětství.
Potom jsme se přestěhovali hlouběji do vsi a později se také dostavila puberta a já jsem naše výpravy do údolí začala nesnášet. Všichni mí vrstevníci se bavili, ale já musela dělat všechnu tu "práci"... Milovala jsem skautské výpravy. Nechtěla jsem "hospodařit".
Kolem roku 2000 jsme údolí a naší zahradu "opustili".
Rodiče se intenzivně soustředili na něco jiného a my s bráchou se "rozprchli". Nezahradničili jsme a ani nechovali zvířata.

Ale vrátilo se nám to. Máme to pod kůží.
A překvapivě se to stalo tehdy, kdy jsem se našla s Mirkem, mým mužem z Prahy.
Omylem si k té "otravné" práci "přičichl" a úplně se zamiloval :)
A tak se stalo, že jsme se po 14 letech vrátili do údolí.
Zahrada byla v zuboženém stavu, ale my jsme se moc těšili na všechnu tu práci na čerstvém vzduchu. A tak jsme jí za chviličku dali do pořádku.
A zase se sekalo a sušilo a také okopávalo na poli...
Ze všech zahrádkářů, kteří se dříve v údolí starali o své zahrady a pole jsme se vrátili jediní.

zima 2014

jaro 2014

léto 2015

V době naší "nepřítomnosti" se změnil majitel mlýna, který v údolí stával a kterým se po cestě do zahrad za potokem projíždělo. Zpočátku jsme dobře vycházeli...
Ovšem jak je známo: "s jídlem roste chuť"
Soused je holandský podnikatel, kterému se snad začalo nějak dařit ...a tak začal pozemky v údolí postupně skupovat. Sousedé mu je prodávali, protože co se zanedbanými kousky půdy, kde už nikdo z nich nechtěl hospodařit? Penízky jsou přece lepší... a co je doma, to se počítá!
Před dvěma lety se pan Holanďan pasoval na krále údolí... doslova to tak řekl... a brzy na to mu začali velice nevyhovovat naše aktivity v zahradě.
Naší zahradu chce pro sebe, to je zřejmé. Zabírá totiž celkem významný podíl rovinaté části údolí a protože se stalo, že naše zahrada se stala jakýmsi žloutkem ve volském oku holandského "království", zakázal nám na zahradu přístup. Nejprve zcela, později - tváří v tvář celé obci - pouze traktorem a se psem. Ukázalo se ale, že to rozhodně nebylo myšleno vážně, protože mi náš "dobrý" soused před několika dny po pěší návštěvě naší zahrady napsal výhružnou sms, že pokud budeme vstupovat na jeho pozemky, zavolá na nás policii.
V té stejné sms ale dodal, že si to nemám brát osobně, že je to jen business.

To jsem dlouho nemohla vyhnat z hlavy.
Cizinec, který toho zde neprožil ani zlomek z toho co já mi z ryze kapitalistických a sobeckých důvodů, bere možnost nechat mé děti v údolí prožívat stejně krásné a možná i stejně hrozné okamžiky, jaké jsem tam prožívala já. To údolí vždy někomu patřilo a vždy tam bylo dost místa pro všechny. Teď ale najednou ne. Celé údolí mající několik hektarů smí najednou užívat jen jediná rodina?
Byla jsem rozlobená i smutná.
Vytanula mi na mysl spousta úžasných chvil, které jsem v údolí zažila...

Potřebovala jsem si to všechno nějak srovnat.
Udělala jsem to tady.