Pět let.

Kdysi dávno, dnes se to zdá jako by to bylo v jiném životě, jsem prožívala komplikované, těžké období. Za to, že člověk prožívá takový tip komplikovaných a těžkých období si vesměs může sám, když se nechá využívat a neřeší svůj život s potřebnou vážností. Vážností toho, že každý zde máme vyměřený čas a je tak zbytečné ho plýtvat děláním, či jen přemýšlením o některých věcech...
Ale někdy prostě nejde "to" nedělat. To když potřebujete získat určitou lekci.
Přešlap, vzlet i pád a někdy pak i růst jsou vaší životní universitou. Mě trvalo pět let si touhle universitou projít a bylo to opravdu těžké studium... nic, kde by se hrálo o získání zápočtu či zkoušky, spíš se hrálo o život a jaký bude až to celé skončí.
V průběhu toho období, těsně to tom, co jsem se sesbírala ze dna, jsem navštívila centrum osobního rozvoje. Bylo mi dvacet osm a paní, se kterou jsem se setkala mi tehdy udělala numerologický rozbor. Vyšlo z něj, že v mém životě se mezi třicátým druhým a třicátým třetím rokem bude dosavadní působení čísla dvě měnit na působení čísla jedna. Mělo to znamenat výrazný posun v mém životě směrem k sobě, mělo to znamenat pozitivní změny v mém životě...
Nejsem a nikdy jsem nebyla zarytý důvěřivec, nepročítám horoskopy a nečekám na zázrak. Spíš bych řekla, že nejsem zarytý nedůvěřivec. Tehdy jsem si řekla, že to tedy znamená asi ještě čtyři, pět let v patosu vlastní "druhakosti" a celou věc jsem opustila...

Vzpomínka na sezení nad čísly se mi vynořila těsně před mými třicátými třetími narozeninami. Tehdy byly v plném proudu přípravy na mou vlastní svatbu, která se měla konat na den přesně měsíc před nimi. Kroutila jsem nad tím hlavou, usmívala se a byla vděčná...

Za těch čtyři, pět let, kdy jsem nečekala na zázrak jsem se s láskou starala o svou dceru, studovala jsem filozofii na opravdové univerzitě s indexem a na konec, když jsem byla připravená to "nezbabrat", jsem potkala muže, o kterém jsem od začátku věděla, že je to "on".
Nečekala jsem na zázrak a on se mi stal.

Ten zázrak je můj muž.
Milující, podporující, laskavý a obdivuhodný.
Vedle něj a díky lásce, která se mi od něj dostává každý den, jsem mohla ujít další kus cesty a mohl se ze mě stát člověk, jakým jsem dnes.
Jsem vděčná.
Krásné páté výročí.

Oveček tak akorát...

...na jejich vlastní životní příběh.

Naše ovečky už jsou venku na pastvě. A letos si s sebou našich devět bahnic a beran Vendelín na jaře na pastvu vedli dvanáct krásných jehňátek. Kdo to zažil, pochopí hned jak hezký pocit to je, vyvádět. A kdo to nezažil, může dočíst až do konce a třeba tu radost požije s námi :)

Stádečko bahnic se tradičně kolem Vánoc začíná kulatit a ovečky nezajímá nic než se najíst a lehnout si a přežvykovat a pak se zase najíst a lehnout a přežvykovat.... Letos se ovečky poprvé na zimu ubytovaly ve své nové "porodnici" a náramně se jim tam líbilo. Dokonce tolik, že neměly ani za mák chuti vylézat ven na mráz. Motivovala jsem je tím, že jsem jim do venkovního krmelce v poledne nosila balíky sena. Tak tedy vylezly, najedly se a potom šupky dupky do teplíčka na slámu...
Celý leden jsme se takhle přetahovaly... já je tahala ven a ony... ony na mě kašlaly.

Potom se začnou rodit jehňátka.
Letos jsme začali 1.února. Únor měl 28 dní a my máme těch devět bahnic a nakonec opravdu všechny porodily, takže to tak vychází co tři dny jeden porod. To byl na nás teda docela fofr.
První bahnění jsem už popsala. Na to, abychom postavili mamku na nohy a obstarali její trojčátka jsme měli týden. To bylo fajn.
Když se ovčí mamka nemůže úplně postarat o to své nadělení, staráme se mi.
Čekáme do půlnoci na poslední krmení a vstáváme v pět, abychom stihli krmení první. Během dne pak chodíme k novorozeňátkům i šestkrát. Když jsou tři, maminčino mlíčko nestačí a tak musíme dodělávat mlíčko sušené. Je velké vysvobození, když jehňátko krmení zvládne z lahvičky. Někdy se ale stane, že úplně malinkého drobečka musíme nejprve krmit ze stříkačky.
Tak jsme si odkrmili první trojčátka. Zdálo se, že už jsou v pohodě ony i ovčí maminka a na nás bylo je jen trochu dokrmit, protože tři jsou prostě moc.
Další se přihlásila Bertička, naše nejstarší ovečka. Bylo hrozně roztomilé, když mě Mirek k porodu volal. Připadala jsem si jako stará a zkušená porodní bába :)
Nestalo se ale nic, kde by nás bylo zapotřebí. Jen jsme tam tak stáli a sledovali profesionální matku jak skvěle má celou situaci pod kontrolou.
Zase trojčátka.
Mirek konstatoval, že hned objedná další sušené mléko.
Bertička je už stará. Je sice naprosto skvělá a naše přebornice ve všech směrech, ale už je prostě stará. Drželi jsme jí s jehňátky v porodním boxu dokud to bylo možné. Viděli jsme, že je unavená a nechtěli jsme jí nutit, aby se musela s ostatními tlačit u krmelce. Co si budeme povídat, máme ve stádě i dravější kousky...
O dva dny později jsem dopoledne stavěla improvizovaný třetí porodní box. Přihlásila se naše nejmenší. Říkáme jí Pětka Bětka. Je jedním z předloňských Bertiných trojčátek. Byla nejmenší a my jsme jí museli chviličku i dokrmovat, aby to zvládla. Nejmenší je stále, ale také nejpřítulnější ze všech nových bahnic. A hrozně šikovná. Ona i její dvojčátka letos moc zabojovali.
Oba její beránci se narodili velmi slabí. Jeden z nich se po porodu vůbec nedokázal postavit, druhý s obtížemi. Rozhodli jsme se, že je nedáme a i když Bětka toho slabounkého odepsala hned, my ne. Dostal vitamínovou injekci. Chodili jsme často a stříkali mu do tlamičky mlíčko stříkačkou, přikrývali ho senem a starali se, aby ho mamka neušlapala. Byl to bojovník. Po dvou dnech  ho i maminka vzala na milost. Nacházeli jsme je všechny tři pohromadě, Bětka hlavu položenou na tělíčku svého beránka, aby ho zahřála. Za další dva dny se beránek postavil. Chodil rozvážně a zeširoka.
Začali jsme mu říkat Jeoffrey.
K vemínku už i cestu nenašel. Čekal na lahvičku.
Dlouho byl nejmenší ze všech jehňátek, tak drobný, že se protáhl skrz mříž a na dvoře nás pronásledoval jako pejsek. Hrál si s Josífkem na honěnou, kdy se mu Josífek snažil neúspěšně ujet na odrážedle :) Byl to kámoš.
Pak jednou ráno našel Mirek v ovčíně další jehňátka.
Překvapení.
Mirek vyprávěl, že chodil od ovce k ovci a hádal, čí jsou.
Bahnila se ovečka, která neměla vůbec žádné vemínko. Už jsme nevěřili, že bude jehňátka letos mít. Prostě jsme si říkali, že se nezadařilo... A ejhle, oni dva beránci.
Další se nám narodila Kukačka a její brácha. Kukačka byla naprosto neuvěřitelné jehně, protože jsme jí vždycky našli pod jinou ovcí než pod vlastní matkou. Nedokázali jsme pochopit, že jí to vycházelo, ovečky k sobě nepustí cizí jehně, ale Kukačce se to dařilo. Obíhala je, když byly zabrány do nějaké činnosti... obvykle do jídla :)
Poslední dvojčátka se narodila posledního února.
Oddechli jsme si. Únor byl letos opravdu hodně napínavý měsíc.

Začal březen a my jsme dokrmovali už jen dvakrát denně několik hladových krků třemi litry mléka.

A pak se zase ke slovu přihlásila příroda,... příroda, tu neošálíš.

Během několika dní jsme přišli o šest jehňátek. O všechny slabší kousky, všechny, které jsme si vypiplali. Přišli jsme i našeho Jeoffreye.
Obrečela jsem to.

Jehňátka nám pravděpodobně zdecimovala klostridie, bakterie, která v malém množství přežívá v zažívacím traktu zcela zdravých ovcí. Malá jehňátka a ještě navíc slabší kusy, může ale tato bakterie usmrtit...
Nevěděli jsme to.
Existuje očkování.

Už jsme o nikoho dalšího nepřišli.

"Dobrý" soused

Ve vesničce s cibulkovou věžičkou žiji od narození.
Velká většina starších sousedů mě tu vídala běhat ještě v plínkách :)
Je to milé... já je zdvořile zdravím "dobrý den" a oni mě "ahoj" a když mají chuť, tak mě ještě dnes tetky sousedky trochu vychovávají.
Moje maminka tu také žije skoro celý život. Babička s dědečkem se sem přistěhovali, když jí byly myslím tak 3 roky. Asi bychom se mohli už považovat za starousedlíky.

Dětství tady na vsi bylo úžasné.
Nejlepší to bylo do mých 9-ti let, to bylo než jsme se přestěhovali do obr domu s vlastními pokojíčky...
Bydleli jsme tenkrát s mamkou, taťkou a bráškou v domku na dvoře u babičky a dědy. Domeček byl úplně malilinkatý, jedna místnost, tak 8x4 metry a pidimini kuchyňka s kamny na uhlí. Koupelnu to nemělo, jen předsíňku kam se musel vejít i špajzík. Bydleli jsme ve čtyřech tam, kde moje maminka se svými rodiči jako dítě bydlela v pěti. Takže úplná pohádka :)
Když si maminka tatínka brala, varovala ho tenkrát, že si bere tu nejchudší holku ve vsi :) I přes to ale dostala od svých rodičů svatebním darem to nejcennější, půdu.

Dostala zahradu v pašineckém údolí, kam jsme z okénka našeho domečku vyhlíželi. V ní si rodiče založili jablečný sad, zasadili ořešák a zorali políčko a na to políčko jsme celé moje dětství chodili s motyčkou.
Pěstovat rodiče zkoušeli ledacos, ale zelenina na poli náramně chutnala srnkám a zajícům z okolí. Tak jsme okopávali alespoň brambory a cibuli a jednotili a okopávali řepu. Tatínek kosou sekával trávu v sadu a mi jí chodili dvakrát denně otáčet a večer potom nahrabovat do kupek. Jablíčka byla tak akorát na kolínské posvícení, to bylo na konci prázdnin a já je potom dostávala první dva měsíce školy každý den ke svačině, vykrájené, voňavé.
Práci v zahradě jsem jako malá asi tolik neprožívala. Prostě jsme byli celé dny venku.
V údolí se brzy začali prodlužovat stíny, protože zahrada byla obklopena vysokými stromy a tak jsme na poli rozdělávali ohýnek a než se šlo po práci domů, opékali se buřty.

léto 1997

V údolí, na stráních, jak jsme říkávaly, jsme si hrávaly i s holkama. Celé dny.
Hrály jsme si tam na vodní a lesní a luční víly, stavěly domečky a v zimě jsme tam sáňkovaly a pekáčovaly. Soutěžili jsme, kdo sjede až k potoku na dně údolí :)
Mamka vylézala z vrat dvorka a volala do údolí, abych šla domu... žádné mobily, ani permanentní dohled.

V údolí pod vsí jsem strávila nejkrásnější část svého dětství.
Potom jsme se přestěhovali hlouběji do vsi a později se také dostavila puberta a já jsem naše výpravy do údolí začala nesnášet. Všichni mí vrstevníci se bavili, ale já musela dělat všechnu tu "práci"... Milovala jsem skautské výpravy. Nechtěla jsem "hospodařit".
Kolem roku 2000 jsme údolí a naší zahradu "opustili".
Rodiče se intenzivně soustředili na něco jiného a my s bráchou se "rozprchli". Nezahradničili jsme a ani nechovali zvířata.

Ale vrátilo se nám to. Máme to pod kůží.
A překvapivě se to stalo tehdy, kdy jsem se našla s Mirkem, mým mužem z Prahy.
Omylem si k té "otravné" práci "přičichl" a úplně se zamiloval :)
A tak se stalo, že jsme se po 14 letech vrátili do údolí.
Zahrada byla v zuboženém stavu, ale my jsme se moc těšili na všechnu tu práci na čerstvém vzduchu. A tak jsme jí za chviličku dali do pořádku.
A zase se sekalo a sušilo a také okopávalo na poli...
Ze všech zahrádkářů, kteří se dříve v údolí starali o své zahrady a pole jsme se vrátili jediní.

zima 2014

jaro 2014

léto 2015

V době naší "nepřítomnosti" se změnil majitel mlýna, který v údolí stával a kterým se po cestě do zahrad za potokem projíždělo. Zpočátku jsme dobře vycházeli...
Ovšem jak je známo: "s jídlem roste chuť"
Soused je holandský podnikatel, kterému se snad začalo nějak dařit ...a tak začal pozemky v údolí postupně skupovat. Sousedé mu je prodávali, protože co se zanedbanými kousky půdy, kde už nikdo z nich nechtěl hospodařit? Penízky jsou přece lepší... a co je doma, to se počítá!
Před dvěma lety se pan Holanďan pasoval na krále údolí... doslova to tak řekl... a brzy na to mu začali velice nevyhovovat naše aktivity v zahradě.
Naší zahradu chce pro sebe, to je zřejmé. Zabírá totiž celkem významný podíl rovinaté části údolí a protože se stalo, že naše zahrada se stala jakýmsi žloutkem ve volském oku holandského "království", zakázal nám na zahradu přístup. Nejprve zcela, později - tváří v tvář celé obci - pouze traktorem a se psem. Ukázalo se ale, že to rozhodně nebylo myšleno vážně, protože mi náš "dobrý" soused před několika dny po pěší návštěvě naší zahrady napsal výhružnou sms, že pokud budeme vstupovat na jeho pozemky, zavolá na nás policii.
V té stejné sms ale dodal, že si to nemám brát osobně, že je to jen business.

To jsem dlouho nemohla vyhnat z hlavy.
Cizinec, který toho zde neprožil ani zlomek z toho co já mi z ryze kapitalistických a sobeckých důvodů, bere možnost nechat mé děti v údolí prožívat stejně krásné a možná i stejně hrozné okamžiky, jaké jsem tam prožívala já. To údolí vždy někomu patřilo a vždy tam bylo dost místa pro všechny. Teď ale najednou ne. Celé údolí mající několik hektarů smí najednou užívat jen jediná rodina?
Byla jsem rozlobená i smutná.
Vytanula mi na mysl spousta úžasných chvil, které jsem v údolí zažila...

Potřebovala jsem si to všechno nějak srovnat.
Udělala jsem to tady.

První jehňátka a homeopatie v ovčíně.

1. února se nám na Rynku narodila první jehňátka.
Byl to pátek, pololetní prázdniny, obě děti jsem měla doma. U snídaně jsme se všichni dohodli, že pojedeme na výlet. Děti si přáli jet se koupat, ale protože Josífek měl docela rámu, dohodli jsme se nakonec, že dnešní výlet bude do Kutné Hory do GASK.
Rozdělili jsme si úkoly. Jolanka luxovala, Josífek si uklidil hračky a já jsem dělala... asi něco ne příliš zábavného, protože si to už nepamatuji. Když bylo hotovo, nastrojili jsme se, zabalila jsem flaštičky a svačinku a šli se posadit do auta.
"Ještě se skočím mrknout na ovečky, " houkla jsem na děti a vlezla do ovčína. V podstatě hned jsem vylezla, nakoukla do auta a sdělila zlatíčkům, že výlet se odkládá, protože jedna ovečka začala rodit.
Neochotně se vysoukaly z auta. Jolanka chtěla počkat doma, aby se nemusela převlékat, ale Josífek trval na tom, že bude se mnou venku.

Jen jsme se převlékli a šli zkontrolovat situaci.
Naše prvnička byla obrovská. Bylo jasné, že se narodí jehňátka dvě, ale hrozilo, že budou i tři.
Ovečka si zalezla do úplně nejzazšího rohu ovčína, oddychovala.
Po nějaké době se ukázal... ocásek. Sakra. Asistent Josífek se mě zeptal, co že to je? No Josífku, řekla jsem mu, to je prdelka miminka...
Porod trval už nějakou dobu, rozhodla jsem se pomoci.
Došla jsem se zase převléknout, tentokrát do Mikrových pracovních montérek. Umýt.
Bylo pro mě obtížné se k ovečce dostat, musela jsem se zapasovat pod napaječku, abych mohla kontrolovat situaci. Prdelka se vážně špatně chytá, ale podařilo se a pomalinku jsme dostali ven první jehňátko. Očistit nosánek, první nádech... a šup k mamince.
A maminka nic.
No jasně, je tam další.
Tělíčko jsme s Josífkem opatrně osušili do sena.
Zkusila jsem a nasáhla další nožičky. Pomalinku jsme porodili druhého drobečka.
Ovečka byla úplně vyčerpaná. Stahy polevili a ona zavírala oči, usínala.
Jehňátko jsme zase osušili a já zkontrolovala, jestli už to máme za sebou.
Jako nezkušený porodník jsem to opravdu nedokázala říct.
Nenašla jsem nic a nechtěla jsem holčičku zbytečně trápit. Nechali jsme trojici být a sledovali z povzdálí, co se bude dít. Ovečka o jehňátka stále nejevila zájem, odpočívala. Zdálo se, že opravdu budeme mít trojčátka.
Po chvilce jsem se zase presovala pod napaječku, ohledala prostředí a našla další nožičky. Byly ale ještě tak daleko, že jsme se neodvážila pomoci.
Čekali jsme.

Při další kontrole už byly nožičky skoro venku., tedy vlastně jedna nožička. Druhá byla zamotaná uvnitř. Vyprostila jsem jí a trochu pomohla a poslední jehňátko bylo na světě.
Maminka ovečka už věděla, že to má za sebou a jehňátko začala čistit, olizovat.
Celé to trvalo více než hodinu a půl a ovečka se stále nezvedala. Jehňátka se potřebovala napít.
Chtěla jsem jí pomoci na nohy, ale zvedněte něco, co váží víc než vy, když to vůbec nespolupracuje a vám u toho navíc překáží kulatící se bříško...
Povedlo se mi přimět jí, aby se stoupla na přední.
Se zadkem jsem jí pomohla, alespoň tak, aby se dostala do připraveného kotce, kam bych jí i toulajícími se jehňátky zavřela. Měla jsem strach, aby se jim něco nestalo.
Ovečka sebou plácla k jesličkám se senem a začala se hladově cpát. Občas někoho olízala a v klidu s jehňátky komunikovala.

Ale nepostavila se.
Ani za hodinu se nepostavila.
Vola jsem Mirkovi, že je třeba aby přijel a postaral se o to, aby se jehňátka napila.
Já jsem jí prostě nedokázala ani oddojit.
Byla jsem vděčná, když za další hodinu přijel. Ovečka stále nestála, ale jemu se povedlo nadojit do lahvičky a každé jehňátko nakrmit. A potom zase za dvě hodiny a pak zas...
Večer přijela veterinářka.
Píchla ovečce dvě injekce na bolest.
Shodli jsme se na tom, že bude hodně namožená, ale že jinak vypadá moc dobře.
Ovečka se s pomocí postavila na všechny čtyři. Po injekci si namáhavě a nejistě stoupla sama.
Vydržela ale hodně krátce a opět si lehala.
Krmili jsme jehňátka každé dvě hodiny. Hladově baštili vše, co jsme jim nabídli.

Ráno byla jehňátka už pěkně čiperná, ale ovečka úplně naopak, apatická.
Na zadní nohy se nepostavila ani s pomocí. Odmítala je použít.
Bylo vidět, že trpí.
Ležela na slámě, s nataženým krkem a nereagovala ani na jehňata.
Byla sobota.
U snídaně jsme probírali možnosti. Veterinářka nám nebrala telefon. Věděli jsme, že na týden odjíždí, jen pokus zda jí ještě nezastihneme...
A Mirek pak řekl, že kdybychom byli evidování v ekologickém zemědělství, tak by včera veterinářka nemohla ovečce píchnout ani tu injekci...

A mě napadlo, že zkusím naší homeopatku.
Zdálo se to najednou jako docela logické řešení toho problému. Proč mě to nenapadlo dřív?
Zastihla jsem jí na procházce se psem.
I přesto se mnou byla ochotná v sobotu dopoledne můj problém s ovcí řešit. Jsem jí opravdu vděčná.
Před obědem jsme se u ní zastavili pro Arniku a Cimicifugu.

Mirek kuličky ovečce dával.
Nebyl přesvědčen o tom, jestli to má šanci, ale dělal, co jsem mu řekla, protože v tu chvíli to bylo to jediné, kromě lásky a péče, co jí mohl dát.
Já byla napjatá, protože jsem už mnohokrát slyšela názor, že homeopatie je jen placebo... užívám ji, protože na mě to "placebo" funguje, ale bude fungovat i na ovci, které je nějaké placebo úplně ukradené? Která vůbec netuší, co jí to cpeme do tváře?
Celou sobotu Mirek co dvě hodiny krmil. Krmil i v noci. Nezdálo se mu, že by se cokoliv lepšilo.
V neděli ráno jsme přišli do ovčína a ovečka stála u jesliček se senem...
Hodně špatně a hodně vratce, ale stála.
Měla jsem ohromnou radost, ale bála jsem se cokoliv zakřiknout.
Nastaly nové starosti.
Vratká ovce občas prostě padla. Několikrát i na některé jehně, které bylo potřeba vyprostit.
Homeopatika jsme dávali až do úterý.
Od pondělka se ovečka lepšila rapidně. Doslova se zdálo, že před očima.
V úterý už stála docela jistě na třech nohách.
Zadní levé stále ulehčovala.
Náladu ale měla výbornou :)

Stále trochu kulhá na levou zadní. A jehňátka se pomalu učí pít zase od maminky.
Mlíčka ale moc není.
Zase zkusíme homeopatika, ale počítáme s tím, že trojčátka prostě budeme muset trochu dokrmovat stále.

Jak řekl Mirek.
Každý rok na nás čeká něco nového... :)

Rok se s rokem sešel...

Naposledy jsem si k psaní sedla před téměř rokem... čas je vzácné zboží... :)
A jaký tedy byl ten rok?
Úžasný s překvapením na závěr.

Nejvíc nás všechny asi vloni poznamenalo hrozné sucho.
Nemám na mysli rezavý trávník, vlastně zbytky trávníku, co nás píchaly do nohou, ale ohromné sucho, které vytáhlo vodu z naší studně a způsobilo, že nebyla pražádná pastva ani seno.
Všechno se začalo ukazovat hrozně brzy.
Ovečky jsme vyhnali na pastvu v polovině dubna. V polovině května už tráva nestíhala dorůstat a tak nezbylo nic jiného, než sáhnout do rezerv a začít na pastvu vozit seno. V květnu!
Od té doby jsme seno na pastvu vozili neustále.
Nepršelo a tráva nerostla.
V červenci došly staré zásoby sena a museli jsme začít zkrmovat seno nové.
Trávy bylo málo, byla řiďounká, sena bylo polovic než předchozí rok a bylo také nijaké. Bylo jisté, že bez sena z cizích zdrojů zimu nezvládneme.

Nedostatek zelené pastvy způsobil i nedostatek mléka. Mirek domů nosil polovinu toho, co jsme očekávali. Jehňátka bez zeleného pomalinku rostla.

Voda, voda, voda...

Zdálo by se, že už toho i tak bylo dost ...., ale ne.
V červnu jsme začali mít doma problémy s vodou. Hladina vody ve studni, kterou sdílíme ještě s dalšími třemi domácnostmi, klesla z jarních 90cm na 60cm. Občas nám vypnulo čerpadlo pro nedostatek.
Vodu pro zvířata jsme začali čepovat denně u babiček. Jednou tam a podruhé tam. Ještě že je nás tu tolik. Na přelomu července a srpna na nás čerpadlo definitivně vyplázlo jazyk a voda netekla. Ze 60 cm klesla hladina ve studni na pouhých 40cm.
Jsme bez vody.
V létě se to zdá jako bojovka. Připadáme si jako na táboře.
V kuchyni stojí neustále 2 10-ti litrové kýble s pitnou vodou, které nosíme od rodičů. Vodu na splachování čepujeme ze 7-tisícilitrové nádrže, kam jsme celou zimu a jaro chytali dešťovku.

Kýble, kýble, kýble...

Venku máme lavorek na mytí rukou, vodu vyléváme k zoufalým keříkům. Nádobí umývám ve škopíčku a vodu také vylévám ven. Ekologické mycí prostředky se vyplácejí.

Ještěže v létě nenosíme tolik oblečení. Pereme u babičky. Ale zase se v létě dost potíte. Koupeme se také u babičky.

Logistika, logistika, logistika...

Neustále něco někam stěhujeme.

No, ale začíná přituhovat. Konec října a voda stále neteče. Už alespoň občas zaprší.
Když zaprší, voda nateče.
Když teče pár hodin voda, lítám po domě jak splašená a snažím se umýt co se dá, vytírám, drbu záchody. Občas se podařilo, že voda vydržela i do večerní sprchy, rychlé sprchy...

No, ještě víc přituhuje. Vlastně už mrzne. V listopadu voda stále neteče. Štve mě to.
Vzpomínám na to, jak jsem vyrůstala v malé domku bez koupelny a záchodku. Záchod jsme měli suchý na dvoře a koupali jsme se všichni jednou za týden v neděli. Podotýkám, že v jedné vodě od nejmenšího po největšího. Jinak jsme se umývali v kuchyni v lavorku ve vodě ohřáté na kamnech...
Je čas to začít aplikovat znovu.

Dřív bych nesnesla, že se každý den neosprchuji.
Už mi to nevadí.
Koupu se jen když potřebuji umýt vlasy.
Děti beru s sebou, ale vždycky smlouvají, že do vany teda nejdou.
Asi shnijí zaživa.
Je jim to jedno.
A mě je to asi taky už jedno.

Je leden a voda stále neteče.
Je mi to jedno.
V mém životě si kýble našly své jisté místo.

Život se ale nezastaví jen proto, že z kohoutku neteče voda ;)

Děti si třeba nikdy nenechají zkazit náladu nějakými hloupými malichernostmi z dospěláckého života. Proč taky.

Nejvíc s dětmi miluji léto. Všichni jsme neustále venku a netrápí nás žádné povinnosti, které by nás honily brzo domů (ranní vstávání) anebo zdržovali dlouho doma (domácí úkoly).
Léto je prostě nejvíc nej a je úplně fuk, že v létě je nejvíc práce. Když si ji můžeme společně náležitě vychutnat, proč by nám taky měla vadit? Asi nikdy v životě jsem neměla chuť jen tak... sedět. No... prostě nikdy. Unudila bych se k smrti.
A léto!
To je jízda!

Mléka jsme sice měli malinko, ale zato jsme měli chuť trochu experimentovat.
Ke klasice čerstvého sýra a ovčí bryzy a ricotty tak přibyly novinky.
Naučila jsem se pařené sýry. Zamilovali jsme si ovčí mozzarellu a ochucené nitě večer k vínu.
A několikrát za sezonu jsme vyzkoušeli polotvrdého Jacka.

Ovčí mozzarella

Ochucené nitě k našemu večernímu vínu

2-kilový Jack, 2 měsíce starý

Zahrádku jsme kropili dešťovkou. 

Té jsme měli, díky bohu, díky starým nevyužitým podzemním nádržím dost.

A mohli jsme si tak užívat hojnosti, která letos byla ohromná. 

Překvapovalo mě, jak obsypané byly stromy jabloní, hrušní, švestky... o ty se nikdo nestaral a všude byla taková úroda! 

Jediné, co se letos na zahrádce nepovedlo, byly brambory. K tomu suchu, co brambory nerady, nám navíc do pole opakovaně vpadli ovce o bramborové hrobečky srovnali se zemí.

To nebyla myš... to děti mi to kradou pod rukama :)

V obchůdku na Rynku jsme v říjnu oslavili rok.

Měli jsme od začátku jasnou představu, že by to měl být tak trochu výjimečný den. A snažili jsme se s Jíťou, aby byl. Rozhodli jsme se pozvat naše nejbližší dodavatele a umožnit jim, setkat se s našimi a vlastně také jejich zákazníky. 

Nikdo nám neodmítl. Všichni, koho jsme oslovili, dorazili. A to bylo krásné.

Ale nebylo to nejvíc nejkrásnější.

Nejvíc nejkrásnější bylo, že přišli právě i ti naši zákazníci. 

Za ten rok už vlastně naši přátelé. 

S celou řadou z nich jsme si potykali. 

Při nákupech probíráme možné i nemožné. Radíme a sbíráme rozumy od nich. 

Takže na naší oslavu přišlo spousta přátel. 

Jsem dojatá i teď, v lednu. 

Dokonce jsme dostali i narozeninový dort a také lahvinku (s jablečným moštem ;). 

Byl to opravdu ten nejhezčí den v obchůdku.

Nebyl to ten první, otvírací, ale právě ten první narozeninový. 

Ke konci roku jsem hodila kotvu.

Všechno se zastavilo. 

Tedy ono se samozřejmě nic nezastavilo, ale já jsem ze všeho zcela a záměrně vypadla.

(Ještěže u nás Ježíšek nakupuje už v srpnu, protože nesnáší nakoupit "něco" na poslední chvíli).

V listopadu jsme zjistili, že v červenci k nám přiletí čáp.

Bylo to trochu překvapení.

Miminko jsme už neplánovali.

Ale znáte to: "Chcete-li Pána Boha rozesmát, řekněte mu o svých plánech."

Jedna známá mi gratulovala a s úsměvem mi řekla, že je to děťátko lásky. A víte co? Opravdu to tak je. Dnes jsou děti vymodlené a děti plánované, ale kolik z nich je opravdu jen dílo lásky?

Ten náš letňáček určitě ano.

Těším se ....a představte si, ještě víc Mirek.

Jarní prázniny

A jsou za námi.
Říkali jsme si někdy v září, když jsme si připomněli, že naše jarní prázdniny budou letos až na přelomu února a března, zda-li bude ještě sníh?
Ani ve snu by nás nenapadlo, že na nás bude připravený ten nejvíc nejstudenější týden celého roku... a snad možná právě proto jsme celý týden měli na těch horách i sníh... :)

Doufali jsme, že na přelomu února a března budeme mít už všechna jehňátka, a že si tak užijeme opravdovou rodinnou dovolenou... A hádejte co?
Tatínek zůstal doma.

Zatímco my jsme si užívali na horách všechny podoby zimního počasí a občas i perfektní zábavu na lyžích, náš tatínek rodil jehňátka, všude topil a vozil a roznášel vodu na všechny strany, protože ta neustále všude zamrzala...

Prázdniny skončily, ať žijí prázdniny ;)

Jehnění.

Když se začnou rodit jehňátka, je to hrozně napínavé období.
Mirek vstává v noci. Když se ráno probudíme, první kroky vedou do ovčína... často ještě v pyžamu..., když vlézáme do vrat, nejprve nasloucháme, jestli neuslyšíme známe pobekávání...to když si povídá maminka s miminkem... Přes den nakukujeme často a večer také a kontrolujeme ještě před půlnocí, než jdeme spát...
Prostě jako když se očekává narození miminka, vážně adrenalin :)
Co mě letos, když se rodila ta naše první jehňátka napadlo je, že už asi tuším, jak se cítí muž po boku své rodící ženy...

Naše první jehňátka se narodila 30.1. před půlnocí mamince Čertici. Narodila se tři. První samo, další dvě potom potřebovala naší pomoc. Nemohla se dohodnout, které přijde na svět první a tlačila se obě najednou. Maminka se trápila.
Jen co se narodilo to poslední, třetí, přišla velká úleva. Čertice se pak už láskyplně mohla věnovat dětem a my si oddechnout, že jsou všichni živí a zdraví.

Druhá jehňátka na sebe nedala moc dlouho čekat. Narodila se skoro přesně o 24 hodin později.

Máme 3 jehničky a 2 beránky a zatím se všichni mají k světu :).
Tak vítejte na světě...

táta beran