Berta a jiná zvířena

neděle 3. března 2019

"Dobrý" soused


Ve vesničce s cibulkovou věžičkou žiji od narození.
Velká většina starších sousedů mě tu vídala běhat ještě v plínkách :)
Je to milé... já je zdvořile zdravím "dobrý den" a oni mě "ahoj" a když mají chuť, tak mě ještě dnes tetky sousedky trochu vychovávají.
Moje maminka tu také žije skoro celý život. Babička s dědečkem se sem přistěhovali, když jí byly myslím tak 3 roky. Asi bychom se mohli už považovat za starousedlíky.

Dětství tady na vsi bylo úžasné.
Nejlepší to bylo do mých 9-ti let, to bylo než jsme se přestěhovali do obr domu s vlastními pokojíčky...
Bydleli jsme tenkrát s mamkou, taťkou a bráškou v domku na dvoře u babičky a dědy. Domeček byl úplně malilinkatý, jedna místnost, tak 8x4 metry a pidimini kuchyňka s kamny na uhlí. Koupelnu to nemělo, jen předsíňku kam se musel vejít i špajzík. Bydleli jsme ve čtyřech tam, kde moje maminka se svými rodiči jako dítě bydlela v pěti. Takže úplná pohádka :)
Když si maminka tatínka brala, varovala ho tenkrát, že si bere tu nejchudší holku ve vsi :) I přes to ale dostala od svých rodičů svatebním darem to nejcennější, půdu.


Dostala zahradu v pašineckém údolí, kam jsme z okénka našeho domečku vyhlíželi. V ní si rodiče založili jablečný sad, zasadili ořešák a zorali políčko a na to políčko jsme celé moje dětství chodili s motyčkou.
Pěstovat rodiče zkoušeli ledacos, ale zelenina na poli náramně chutnala srnkám a zajícům z okolí. Tak jsme okopávali alespoň brambory a cibuli a jednotili a okopávali řepu. Tatínek kosou sekával trávu v sadu a mi jí chodili dvakrát denně otáčet a večer potom nahrabovat do kupek. Jablíčka byla tak akorát na kolínské posvícení, to bylo na konci prázdnin a já je potom dostávala první dva měsíce školy každý den ke svačině, vykrájené, voňavé.
Práci v zahradě jsem jako malá asi tolik neprožívala. Prostě jsme byli celé dny venku.
V údolí se brzy začali prodlužovat stíny, protože zahrada byla obklopena vysokými stromy a tak jsme na poli rozdělávali ohýnek a než se šlo po práci domů, opékali se buřty.

léto 1997
V údolí, na stráních, jak jsme říkávaly, jsme si hrávaly i s holkama. Celé dny.
Hrály jsme si tam na vodní a lesní a luční víly, stavěly domečky a v zimě jsme tam sáňkovaly a pekáčovaly. Soutěžili jsme, kdo sjede až k potoku na dně údolí :)
Mamka vylézala z vrat dvorka a volala do údolí, abych šla domu... žádné mobily, ani permanentní dohled.

V údolí pod vsí jsem strávila nejkrásnější část svého dětství.
Potom jsme se přestěhovali hlouběji do vsi a později se také dostavila puberta a já jsem naše výpravy do údolí začala nesnášet. Všichni mí vrstevníci se bavili, ale já musela dělat všechnu tu "práci"... Milovala jsem skautské výpravy. Nechtěla jsem "hospodařit".
Kolem roku 2000 jsme údolí a naší zahradu "opustili".
Rodiče se intenzivně soustředili na něco jiného a my s bráchou se "rozprchli". Nezahradničili jsme a ani nechovali zvířata.

Ale vrátilo se nám to. Máme to pod kůží.
A překvapivě se to stalo tehdy, kdy jsem se našla s Mirkem, mým mužem z Prahy.
Omylem si k té "otravné" práci "přičichl" a úplně se zamiloval :)
A tak se stalo, že jsme se po 14 letech vrátili do údolí.
Zahrada byla v zuboženém stavu, ale my jsme se moc těšili na všechnu tu práci na čerstvém vzduchu. A tak jsme jí za chviličku dali do pořádku.
A zase se sekalo a sušilo a také okopávalo na poli...
Ze všech zahrádkářů, kteří se dříve v údolí starali o své zahrady a pole jsme se vrátili jediní.

zima 2014
jaro 2014
léto 2015
V době naší "nepřítomnosti" se změnil majitel mlýna, který v údolí stával a kterým se po cestě do zahrad za potokem projíždělo. Zpočátku jsme dobře vycházeli...
Ovšem jak je známo: "s jídlem roste chuť"
Soused je holandský podnikatel, kterému se snad začalo nějak dařit ...a tak začal pozemky v údolí postupně skupovat. Sousedé mu je prodávali, protože co se zanedbanými kousky půdy, kde už nikdo z nich nechtěl hospodařit? Penízky jsou přece lepší... a co je doma, to se počítá!
Před dvěma lety se pan Holanďan pasoval na krále údolí... doslova to tak řekl... a brzy na to mu začali velice nevyhovovat naše aktivity v zahradě.
Naší zahradu chce pro sebe, to je zřejmé. Zabírá totiž celkem významný podíl rovinaté části údolí a protože se stalo, že naše zahrada se stala jakýmsi žloutkem ve volském oku holandského "království", zakázal nám na zahradu přístup. Nejprve zcela, později - tváří v tvář celé obci - pouze traktorem a se psem. Ukázalo se ale, že to rozhodně nebylo myšleno vážně, protože mi náš "dobrý" soused před několika dny po pěší návštěvě naší zahrady napsal výhružnou sms, že pokud budeme vstupovat na jeho pozemky, zavolá na nás policii.
V té stejné sms ale dodal, že si to nemám brát osobně, že je to jen business.

To jsem dlouho nemohla vyhnat z hlavy.
Cizinec, který toho zde neprožil ani zlomek z toho co já mi z ryze kapitalistických a sobeckých důvodů, bere možnost nechat mé děti v údolí prožívat stejně krásné a možná i stejně hrozné okamžiky, jaké jsem tam prožívala já. To údolí vždy někomu patřilo a vždy tam bylo dost místa pro všechny. Teď ale najednou ne. Celé údolí mající několik hektarů smí najednou užívat jen jediná rodina?
Byla jsem rozlobená i smutná.
Vytanula mi na mysl spousta úžasných chvil, které jsem v údolí zažila...

Potřebovala jsem si to všechno nějak srovnat.
Udělala jsem to tady.











pátek 8. února 2019

První jehňátka a homeopatie v ovčíně.

1. února se nám na Rynku narodila první jehňátka.
Byl to pátek, pololetní prázdniny, obě děti jsem měla doma. U snídaně jsme se všichni dohodli, že pojedeme na výlet. Děti si přáli jet se koupat, ale protože Josífek měl docela rámu, dohodli jsme se nakonec, že dnešní výlet bude do Kutné Hory do GASK.
Rozdělili jsme si úkoly. Jolanka luxovala, Josífek si uklidil hračky a já jsem dělala... asi něco ne příliš zábavného, protože si to už nepamatuji. Když bylo hotovo, nastrojili jsme se, zabalila jsem flaštičky a svačinku a šli se posadit do auta.
"Ještě se skočím mrknout na ovečky, " houkla jsem na děti a vlezla do ovčína. V podstatě hned jsem vylezla, nakoukla do auta a sdělila zlatíčkům, že výlet se odkládá, protože jedna ovečka začala rodit.
Neochotně se vysoukaly z auta. Jolanka chtěla počkat doma, aby se nemusela převlékat, ale Josífek trval na tom, že bude se mnou venku.


Jen jsme se převlékli a šli zkontrolovat situaci.
Naše prvnička byla obrovská. Bylo jasné, že se narodí jehňátka dvě, ale hrozilo, že budou i tři.
Ovečka si zalezla do úplně nejzazšího rohu ovčína, oddychovala.
Po nějaké době se ukázal... ocásek. Sakra. Asistent Josífek se mě zeptal, co že to je? No Josífku, řekla jsem mu, to je prdelka miminka...
Porod trval už nějakou dobu, rozhodla jsem se pomoci.
Došla jsem se zase převléknout, tentokrát do Mikrových pracovních montérek. Umýt.
Bylo pro mě obtížné se k ovečce dostat, musela jsem se zapasovat pod napaječku, abych mohla kontrolovat situaci. Prdelka se vážně špatně chytá, ale podařilo se a pomalinku jsme dostali ven první jehňátko. Očistit nosánek, první nádech... a šup k mamince.
A maminka nic.
No jasně, je tam další.
Tělíčko jsme s Josífkem opatrně osušili do sena.
Zkusila jsem a nasáhla další nožičky. Pomalinku jsme porodili druhého drobečka.
Ovečka byla úplně vyčerpaná. Stahy polevili a ona zavírala oči, usínala.
Jehňátko jsme zase osušili a já zkontrolovala, jestli už to máme za sebou.
Jako nezkušený porodník jsem to opravdu nedokázala říct.
Nenašla jsem nic a nechtěla jsem holčičku zbytečně trápit. Nechali jsme trojici být a sledovali z povzdálí, co se bude dít. Ovečka o jehňátka stále nejevila zájem, odpočívala. Zdálo se, že opravdu budeme mít trojčátka.
Po chvilce jsem se zase presovala pod napaječku, ohledala prostředí a našla další nožičky. Byly ale ještě tak daleko, že jsme se neodvážila pomoci.
Čekali jsme.


Při další kontrole už byly nožičky skoro venku., tedy vlastně jedna nožička. Druhá byla zamotaná uvnitř. Vyprostila jsem jí a trochu pomohla a poslední jehňátko bylo na světě.
Maminka ovečka už věděla, že to má za sebou a jehňátko začala čistit, olizovat.
Celé to trvalo více než hodinu a půl a ovečka se stále nezvedala. Jehňátka se potřebovala napít.
Chtěla jsem jí pomoci na nohy, ale zvedněte něco, co váží víc než vy, když to vůbec nespolupracuje a vám u toho navíc překáží kulatící se bříško...
Povedlo se mi přimět jí, aby se stoupla na přední.
Se zadkem jsem jí pomohla, alespoň tak, aby se dostala do připraveného kotce, kam bych jí i toulajícími se jehňátky zavřela. Měla jsem strach, aby se jim něco nestalo.
Ovečka sebou plácla k jesličkám se senem a začala se hladově cpát. Občas někoho olízala a v klidu s jehňátky komunikovala.

Ale nepostavila se.
Ani za hodinu se nepostavila.
Vola jsem Mirkovi, že je třeba aby přijel a postaral se o to, aby se jehňátka napila.
Já jsem jí prostě nedokázala ani oddojit.
Byla jsem vděčná, když za další hodinu přijel. Ovečka stále nestála, ale jemu se povedlo nadojit do lahvičky a každé jehňátko nakrmit. A potom zase za dvě hodiny a pak zas...
Večer přijela veterinářka.
Píchla ovečce dvě injekce na bolest.
Shodli jsme se na tom, že bude hodně namožená, ale že jinak vypadá moc dobře.
Ovečka se s pomocí postavila na všechny čtyři. Po injekci si namáhavě a nejistě stoupla sama.
Vydržela ale hodně krátce a opět si lehala.
Krmili jsme jehňátka každé dvě hodiny. Hladově baštili vše, co jsme jim nabídli.


Ráno byla jehňátka už pěkně čiperná, ale ovečka úplně naopak, apatická.
Na zadní nohy se nepostavila ani s pomocí. Odmítala je použít.
Bylo vidět, že trpí.
Ležela na slámě, s nataženým krkem a nereagovala ani na jehňata.
Byla sobota.
U snídaně jsme probírali možnosti. Veterinářka nám nebrala telefon. Věděli jsme, že na týden odjíždí, jen pokus zda jí ještě nezastihneme...
A Mirek pak řekl, že kdybychom byli evidování v ekologickém zemědělství, tak by včera veterinářka nemohla ovečce píchnout ani tu injekci...

A mě napadlo, že zkusím naší homeopatku.
Zdálo se to najednou jako docela logické řešení toho problému. Proč mě to nenapadlo dřív?
Zastihla jsem jí na procházce se psem.
I přesto se mnou byla ochotná v sobotu dopoledne můj problém s ovcí řešit. Jsem jí opravdu vděčná.
Před obědem jsme se u ní zastavili pro Arniku a Cimicifugu.

Mirek kuličky ovečce dával.
Nebyl přesvědčen o tom, jestli to má šanci, ale dělal, co jsem mu řekla, protože v tu chvíli to bylo to jediné, kromě lásky a péče, co jí mohl dát.
Já byla napjatá, protože jsem už mnohokrát slyšela názor, že homeopatie je jen placebo... užívám ji, protože na mě to "placebo" funguje, ale bude fungovat i na ovci, které je nějaké placebo úplně ukradené? Která vůbec netuší, co jí to cpeme do tváře?
Celou sobotu Mirek co dvě hodiny krmil. Krmil i v noci. Nezdálo se mu, že by se cokoliv lepšilo.
V neděli ráno jsme přišli do ovčína a ovečka stála u jesliček se senem...
Hodně špatně a hodně vratce, ale stála.
Měla jsem ohromnou radost, ale bála jsem se cokoliv zakřiknout.
Nastaly nové starosti.
Vratká ovce občas prostě padla. Několikrát i na některé jehně, které bylo potřeba vyprostit.
Homeopatika jsme dávali až do úterý.
Od pondělka se ovečka lepšila rapidně. Doslova se zdálo, že před očima.
V úterý už stála docela jistě na třech nohách.
Zadní levé stále ulehčovala.
Náladu ale měla výbornou :)

Stále trochu kulhá na levou zadní. A jehňátka se pomalu učí pít zase od maminky.
Mlíčka ale moc není.
Zase zkusíme homeopatika, ale počítáme s tím, že trojčátka prostě budeme muset trochu dokrmovat stále.

Jak řekl Mirek.
Každý rok na nás čeká něco nového... :)





pátek 18. ledna 2019

Rok se s rokem sešel...

Naposledy jsem si k psaní sedla před téměř rokem... čas je vzácné zboží... :)
A jaký tedy byl ten rok?
Úžasný s překvapením na závěr.


Nejvíc nás všechny asi vloni poznamenalo hrozné sucho.
Nemám na mysli rezavý trávník, vlastně zbytky trávníku, co nás píchaly do nohou, ale ohromné sucho, které vytáhlo vodu z naší studně a způsobilo, že nebyla pražádná pastva ani seno.
Všechno se začalo ukazovat hrozně brzy.
Ovečky jsme vyhnali na pastvu v polovině dubna. V polovině května už tráva nestíhala dorůstat a tak nezbylo nic jiného, než sáhnout do rezerv a začít na pastvu vozit seno. V květnu!
Od té doby jsme seno na pastvu vozili neustále.
Nepršelo a tráva nerostla.
V červenci došly staré zásoby sena a museli jsme začít zkrmovat seno nové.
Trávy bylo málo, byla řiďounká, sena bylo polovic než předchozí rok a bylo také nijaké. Bylo jisté, že bez sena z cizích zdrojů zimu nezvládneme.

Nedostatek zelené pastvy způsobil i nedostatek mléka. Mirek domů nosil polovinu toho, co jsme očekávali. Jehňátka bez zeleného pomalinku rostla.

Voda, voda, voda...

Zdálo by se, že už toho i tak bylo dost ...., ale ne.
V červnu jsme začali mít doma problémy s vodou. Hladina vody ve studni, kterou sdílíme ještě s dalšími třemi domácnostmi, klesla z jarních 90cm na 60cm. Občas nám vypnulo čerpadlo pro nedostatek.
Vodu pro zvířata jsme začali čepovat denně u babiček. Jednou tam a podruhé tam. Ještě že je nás tu tolik. Na přelomu července a srpna na nás čerpadlo definitivně vyplázlo jazyk a voda netekla. Ze 60 cm klesla hladina ve studni na pouhých 40cm.
Jsme bez vody.
V létě se to zdá jako bojovka. Připadáme si jako na táboře.
V kuchyni stojí neustále 2 10-ti litrové kýble s pitnou vodou, které nosíme od rodičů. Vodu na splachování čepujeme ze 7-tisícilitrové nádrže, kam jsme celou zimu a jaro chytali dešťovku.

Kýble, kýble, kýble...

Venku máme lavorek na mytí rukou, vodu vyléváme k zoufalým keříkům. Nádobí umývám ve škopíčku a vodu také vylévám ven. Ekologické mycí prostředky se vyplácejí.

Ještěže v létě nenosíme tolik oblečení. Pereme u babičky. Ale zase se v létě dost potíte. Koupeme se také u babičky.

Logistika, logistika, logistika...

Neustále něco někam stěhujeme.

No, ale začíná přituhovat. Konec října a voda stále neteče. Už alespoň občas zaprší.
Když zaprší, voda nateče.
Když teče pár hodin voda, lítám po domě jak splašená a snažím se umýt co se dá, vytírám, drbu záchody. Občas se podařilo, že voda vydržela i do večerní sprchy, rychlé sprchy...

No, ještě víc přituhuje. Vlastně už mrzne. V listopadu voda stále neteče. Štve mě to.
Vzpomínám na to, jak jsem vyrůstala v malé domku bez koupelny a záchodku. Záchod jsme měli suchý na dvoře a koupali jsme se všichni jednou za týden v neděli. Podotýkám, že v jedné vodě od nejmenšího po největšího. Jinak jsme se umývali v kuchyni v lavorku ve vodě ohřáté na kamnech...
Je čas to začít aplikovat znovu.

Dřív bych nesnesla, že se každý den neosprchuji.
Už mi to nevadí.
Koupu se jen když potřebuji umýt vlasy.
Děti beru s sebou, ale vždycky smlouvají, že do vany teda nejdou.
Asi shnijí zaživa.
Je jim to jedno.
A mě je to asi taky už jedno.

Je leden a voda stále neteče.
Je mi to jedno.
V mém životě si kýble našly své jisté místo.

Život se ale nezastaví jen proto, že z kohoutku neteče voda ;)

Děti si třeba nikdy nenechají zkazit náladu nějakými hloupými malichernostmi z dospěláckého života. Proč taky.
Nejvíc s dětmi miluji léto. Všichni jsme neustále venku a netrápí nás žádné povinnosti, které by nás honily brzo domů (ranní vstávání) anebo zdržovali dlouho doma (domácí úkoly).
Léto je prostě nejvíc nej a je úplně fuk, že v létě je nejvíc práce. Když si ji můžeme společně náležitě vychutnat, proč by nám taky měla vadit? Asi nikdy v životě jsem neměla chuť jen tak... sedět. No... prostě nikdy. Unudila bych se k smrti.
A léto!
To je jízda!



Mléka jsme sice měli malinko, ale zato jsme měli chuť trochu experimentovat.
Ke klasice čerstvého sýra a ovčí bryzy a ricotty tak přibyly novinky.
Naučila jsem se pařené sýry. Zamilovali jsme si ovčí mozzarellu a ochucené nitě večer k vínu.
A několikrát za sezonu jsme vyzkoušeli polotvrdého Jacka.

Ovčí mozzarella

Ochucené nitě k našemu večernímu vínu

2-kilový Jack, 2 měsíce starý
Zahrádku jsme kropili dešťovkou. 
Té jsme měli, díky bohu, díky starým nevyužitým podzemním nádržím dost.
A mohli jsme si tak užívat hojnosti, která letos byla ohromná. 
Překvapovalo mě, jak obsypané byly stromy jabloní, hrušní, švestky... o ty se nikdo nestaral a všude byla taková úroda! 
Jediné, co se letos na zahrádce nepovedlo, byly brambory. K tomu suchu, co brambory nerady, nám navíc do pole opakovaně vpadli ovce o bramborové hrobečky srovnali se zemí.


To nebyla myš... to děti mi to kradou pod rukama :)





V obchůdku na Rynku jsme v říjnu oslavili rok.
Měli jsme od začátku jasnou představu, že by to měl být tak trochu výjimečný den. A snažili jsme se s Jíťou, aby byl. Rozhodli jsme se pozvat naše nejbližší dodavatele a umožnit jim, setkat se s našimi a vlastně také jejich zákazníky. 
Nikdo nám neodmítl. Všichni, koho jsme oslovili, dorazili. A to bylo krásné.
Ale nebylo to nejvíc nejkrásnější.
Nejvíc nejkrásnější bylo, že přišli právě i ti naši zákazníci. 
Za ten rok už vlastně naši přátelé. 
S celou řadou z nich jsme si potykali. 
Při nákupech probíráme možné i nemožné. Radíme a sbíráme rozumy od nich. 

Takže na naší oslavu přišlo spousta přátel. 
Jsem dojatá i teď, v lednu. 
Dokonce jsme dostali i narozeninový dort a také lahvinku (s jablečným moštem ;). 
Byl to opravdu ten nejhezčí den v obchůdku.
Nebyl to ten první, otvírací, ale právě ten první narozeninový. 






Ke konci roku jsem hodila kotvu.
Všechno se zastavilo. 
Tedy ono se samozřejmě nic nezastavilo, ale já jsem ze všeho zcela a záměrně vypadla.
(Ještěže u nás Ježíšek nakupuje už v srpnu, protože nesnáší nakoupit "něco" na poslední chvíli).
V listopadu jsme zjistili, že v červenci k nám přiletí čáp.

Bylo to trochu překvapení.
Miminko jsme už neplánovali.
Ale znáte to: "Chcete-li Pána Boha rozesmát, řekněte mu o svých plánech."

Jedna známá mi gratulovala a s úsměvem mi řekla, že je to děťátko lásky. A víte co? Opravdu to tak je. Dnes jsou děti vymodlené a děti plánované, ale kolik z nich je opravdu jen dílo lásky?
Ten náš letňáček určitě ano.
Těším se ....a představte si, ještě víc Mirek.













neděle 4. března 2018

Jarní prázniny

A jsou za námi.
Říkali jsme si někdy v září, když jsme si připomněli, že naše jarní prázdniny budou letos až na přelomu února a března, zda-li bude ještě sníh?
Ani ve snu by nás nenapadlo, že na nás bude připravený ten nejvíc nejstudenější týden celého roku... a snad možná právě proto jsme celý týden měli na těch horách i sníh... :)

Doufali jsme, že na přelomu února a března budeme mít už všechna jehňátka, a že si tak užijeme opravdovou rodinnou dovolenou... A hádejte co?
Tatínek zůstal doma.

Zatímco my jsme si užívali na horách všechny podoby zimního počasí a občas i perfektní zábavu na lyžích, náš tatínek rodil jehňátka, všude topil a vozil a roznášel vodu na všechny strany, protože ta neustále všude zamrzala...

Prázdniny skončily, ať žijí prázdniny ;)










pondělí 5. února 2018

Jehnění.

Když se začnou rodit jehňátka, je to hrozně napínavé období.
Mirek vstává v noci. Když se ráno probudíme, první kroky vedou do ovčína... často ještě v pyžamu..., když vlézáme do vrat, nejprve nasloucháme, jestli neuslyšíme známe pobekávání...to když si povídá maminka s miminkem... Přes den nakukujeme často a večer také a kontrolujeme ještě před půlnocí, než jdeme spát...
Prostě jako když se očekává narození miminka, vážně adrenalin :)
Co mě letos, když se rodila ta naše první jehňátka napadlo je, že už asi tuším, jak se cítí muž po boku své rodící ženy...

Naše první jehňátka se narodila 30.1. před půlnocí mamince Čertici. Narodila se tři. První samo, další dvě potom potřebovala naší pomoc. Nemohla se dohodnout, které přijde na svět první a tlačila se obě najednou. Maminka se trápila.
Jen co se narodilo to poslední, třetí, přišla velká úleva. Čertice se pak už láskyplně mohla věnovat dětem a my si oddechnout, že jsou všichni živí a zdraví.

Druhá jehňátka na sebe nedala moc dlouho čekat. Narodila se skoro přesně o 24 hodin později.

Máme 3 jehničky a 2 beránky a zatím se všichni mají k světu :).
Tak vítejte na světě...









táta beran 

středa 10. ledna 2018

Víme proč to děláme...

Nedávno se v našem obchůdku zastavila známá. Nešla apriori tam, ale za mnou.
Našla mě v obchůdku a nesměle tam nakoukla. Když jsem jí pozvala dál, vstoupila rozpačitě a když jsem jí ještě navíc vyzvala, aby se klidně porozhlédla, už vážně poděšeně odpověděla něco v tom smyslu, že děkuje, ale že oni žijí normálně ... :)
Pobavilo mě to... a také inspirovalo.

Jíťa a já...
My nejsme šílené bioženy, anebo spíš divoženy :)
K tomu, co děláme máme důvod...
...stejně jako celá řada skvělých lidí, které jsme za čtvrt rok, kdy funguje náš Bezobalu z Rynku, mohly potkat a poznat.

Pro většinu lidí je dost nepochopitelné, že existuje někdo, kdo si dobrovolně, ...ba dokonce záměrně :)..., chce v době absolutního dostatku a pohodlí komplikovat život hledáním, sháněním, šitím látkových pytlíků, používáním látkových plínek, taháním dětí v šátcích, chozením bosky, odmítáním masa anebo očkování, domácím vzděláváním svých dětí a kdo ví čím ještě...
Hovoří o takových lidech jako o bioženách, podivínech a říkají, že neví co roupama dělat... :)
Všichni ti "cvoci", ke kterým se hrdě přidávám, ale pro to, co dělají mají většinou opravdu rozumné důvody...

Jak jsem na tom já?
Vidím to tak, že nejde o to, dělat vše a za každou cenu jinak, jde o to rozumět smyslu toho, pro co se rozhodneme a dělat to tak přirozeně a jednoduše, jak jen to jde.
Obě mé děti nosily látkové plínky, protože dnes je to "sranda" a když zvážíte více než půl tuny vyprodukovaného odpadu na jedno dítě na plenkové období... v porovnání s tou trochou starosti o látkové plínky... Měli jsme jednoduché pleny a jednobarevné kalhotky a nikdy jsem neměla potřebu chlubit se super novinkou v plenkové "stáji".
Josífka jsem hodně nosila. Kočárek byl téměř nadbytečný. Já i miminko jsme byli moc, moc spokojení. Občas to bylo sice fyzicky trochu náročnější, ale to je tlačení kočáru v terénu také... :)
Nekonvenčně, bez chemie si pěstujeme vlastní zeleninu včetně brambor, v létě máme vlastní ovčí sýr, na podzim pak jehněčí maso, máme vlastní vajíčka a králičí maso, v zimě si od známého přivážíme prasátko a děláme si zabijačku, hovězí kupujeme dvakrát za rok od jiných známých z domácí porážky. Doma pečeme buchty a občas chléb, pro jablíčka jezdíme do sadu. V létě sbíráme kdeco, včetně bylinek. Hodně zavařuji, dělám sirupy a spoustu marmelád. Moje rodina je miluje :) No je to práce, ale nás to baví. Mám vždycky velikou radost z toho, když odnáším další várku čehokoliv k uskladnění do sklepa, anebo když rodině ke snídani nabídnu sýr, který při výrobě prošel jen našima rukama... Moc se to nedá popsat.
Prostě je to radost.

A ono přece stačí, když je to takhle jednoduché :)

Od jara do podzimu není moc důvod chodit do supermarketu a když, tak jen pro trvanlivé potraviny. Dlouho mě zlobilo, kolik si domů ze supermarketu přináším nadbytečného odpadu. Když jsem potraviny vybalila a uskladnila do nádob pro ně určených, zbyla mi hromada plastu a kartonu... až moc na to, kolik jsem si domů vlastně přinesla těch potravin...

Napadlo vás někdy, jak je jednorázový obal zbytečný a nezbytný zároveň?
V první řadě někdo něco vyrobí a potřebuje "to" zabalit. Potřebuje "to" dobře zabalit. Aby se "to" prodalo. Protože "to" už je mnohokrát vymyšlené, tak kdo by "to" ještě mohl kupovat? Ale když "to" bude dobře zabalené...?!
Obal...
Musí se vymyslet.
Musí se to zaplatit.
Musí se z něčeho vyrobit.
Musí se to zaplatit.
Musí ho někdo vyrobit.
Musí se to zaplatit.
Musí se levně vyrobit.
Aby se nemuselo tolik zaplatit... a dost tak zůstalo.
Je levný a ... jedovatý.
Někdo za to zaplatí.
Je pěkný a je dost velký aby byl vidět... i když v něm nic moc není, klame.
Někdo to zaplatí.
Doma už je zbytečný.
Dosloužil.
Svoz odpadu.
Někdo to zaplatí.
Třídírna odpadu?
Někdo to zaplatí.
Recyklace?
Někdo to zaplatí.
Spalovna?
Někdo to zaplatí.
Skládka?

Někdo za to celé zaplatí...
...pravděpodobně už naše DĚTI...



Bezobalu mě tak dává absolutní smysl.
Pokud to dává smysl i vám, můžete se přidat... a žít "nenormálně" s námi :)

Hezký večer z Rynku.



pondělí 8. ledna 2018

Mr. Provianťák.

Víte co dělá hospodář v zimě?
Den za dnem vydává vše co celé léto shromažďoval... a pak také doufá, že to co nashromáždil mu bude stačit :)


Stejně jak to dělávali dědečkové našich dědečků a babičky našich babiček ...a to zdaleka nešlo jen o živobytí domácích zvířat, ale vlastně o život celé hospodářovi rodiny.
Když ještě nebyly supermarkety a v obchodech "za sedmero horami a sedmero řekami" měli jen to, co bylo podle aktuální sezóny možné, si lidé od jara až do podzimu běžně shromažďovali co jim země nabídla. Bylinky na čaj, med, sušili ovoce, zavářeli a nakládali ovoce i zeleninu. Co nezajistili, když byl čas, museli počkat celý rok, aby to opět mohli mít... Šetrně hospodařili s tím co měli a spokojili se s málem.
My jsme na tom v určitém ohledu lépe. Zima a konec konců žádné jiné období v roce není pro nás v tomto ohledu nijak napínavé, je nám jedno zda se urodí, či neurodí, maximálně si umíme postěžovat nad zprávou z televize, že jablka budou "zase" letos dražší... I v únoru si můžeme dovolit jahody... a Maruška tak přišla o práci, protože už nemusí ke dvanácti měsíčkům...
Návštěvy supermarketů na místo chození pro dary země do přírody způsobilo ale, že jsme úplně zapomněli na to, kolik toho vlastně ta naše země dokáže reálně dát. A tak už nejsme šetrní, nechceme málo, ale raději moc... a to i přes to, že sníst můžeme stále stejně...

Díky hospodářstvíčku, jaké máme si to člověk, díky Bohu, připomene.
Jednou jsem si uvědomila, že na roky, jaké byly, vzpomínám podle toho, jaká byla úroda... Je to vtipný, ale když se doma bavíme, říkáme třeba, vloni to byl dobrý rok, byla spousta trávy a dost sena, ale předloni to stálo za houby,... to bylo hrozné sucho... anebo to byl ten rok, co byly pěkné brambory a každý hned ví... Nikdo neví, který rok to byl, ale všichni ví o kterém se mluví... to je vtipný, nemyslíte? :D
My se u nás na Rynku stále snažíme být soběstační na dvoře a když to jde, pak i doma.
Celé léto shromažďujeme... zrno, řepu, seno, slámu...  Plníme každý kout abychom těm našim zvířátkům zajistili dostatek až do jara.
Každý rok je jich víc a my každý rok dumáme... už je toho dost?
Letos poprvé jsme museli koupit seno. Větší stádečko i více spase, máme méně místa k sekání a sušení a ačkoliv jsme nasušili bezkonkurenčně nejvíc, není to dost... ještě že existují ta zadní vrátka!
Takže naše první velké kulaté balíky.


A Mirek jezdí a každý den se stará, aby nikdo kolem nás netrpěl... a Mr. Provianťáka ta naše zvířátka prostě milují :)

Hej! Šéfe! Nebylo by ještě?