Příběh sýru.

Zamyslela jsem se včera večer nad naším sýrem.
Něco jsme s Mirkem probírali, já psala příspěvek na blog... chtěla jsem napsat i o našem prvním dojení a sýru, ale potom mě napadlo něco, co jsem musela ještě promyslet...

V neděli na mě Mirek ťukal. Otevřela jsem okno a on mi říkal, že ještě půjde dojit... ale že už se moc těší domů a že má hrozný hlad. Nabídla jsem mu, že mu připravím chleba, aby se alespoň trochu najedl. Byl rád. Ukrojila jsem mu krajíc chleba, který kupujeme na trhu v blízké vesnici, vždy v neděli ráno. Je to výborný, poctivý chléb. Bochník má v průměru snad půl metru. Vždy kupujeme čtvrtku. Lepší jsem nikdy nejedla... A k němu jsem Mirkovi ukrojila kus našeho prvního sýru. Měla jsem radost, když jsem mu ho nesla a myslela si, že ji bude mít taky. Ale požádal mě, abych sýr schovala a namazala mu krajíc s medem.
Usmál se na mě a povídá: " První sýr ochutnám až s Vámi, doma."
Nejdříve jsem to nepochopila, ale došlo mi to. První sýr...

Cesta k prvnímu sýru začala téměř před rokem, někdy v červnu.
Udělalo se pěkné počasí a začala senoseč. Pamatuji si to jako by to bylo dnes. Byla jsem rozmrzelá, že nemůžu pomáhat, cítila jsem se "k ničemu".
Kolem mě všichni kmitali. Seno je choulostivá záležitost. Posekat, sušit, skupit, sušit, skupit, sušit, nakládat, odvozit... ideálně během několika po sobě jdoucích slunečných dní. Měla jsem ale kulaté bříško a parno mi už nedělo nijak dobře. Vzpomínám, jaké bylo hrozné horko, když se seno uklízelo. Ten den se u nás ve vsi slavil Dětský den. Přijelo divadlo a herci se snažili děti zabavit. Nicméně horko bylo tak strašné, že se jim to povedlo až když vyndali houby na tabuli, dali je dětem spolu s kýblem vody a dovolili jim strefovat se mokrou houbou do jednoho z nich. Děti ožily, běhaly, pištěly a byly mokré jako myši. Vzala jsem tam tehdy Jolanku a seděla celou dobu ve stínu, zády opřená o studenou zeď staré školy. Tak tehdy se uklízelo seno.

Bylo ho tolik a bylo třeba ho uklidit tak rychle, že nebyl čas vynášet ho rovnou na seník. Jednotlivé fůry se sklápěly do stodoly. Později se uklidí...
Později ho uklidil Mirek. Myslím, že to dělal někdy do půlky července a potom co po 70-té vylezl po žebříku s fůrou sena na zádech si přestal dělat čárky... Mirek je pečlivý a trpělivý, často si vydrží dělat čárky... třeba večer když se chystá do své druhé práce..., ale čeho je moc, toho je příliš.
Tak seno bylo a bylo ho dost, po studeném a deštivém květnu.
Jenže s otavou to bylo zlé. Nic z ní nebylo. Uklízelo se vše, i to opravdu ošklivé. Několik týdnů jsme sušili otavu po kouskách u nás na dvoře. Nejen že jí bylo málo, ale stále pršelo.
Mirek se rozhodl, že zkusí podle postupu, který si našel někde na internetu, vytvořit senáž. A tak jeden celý den cpal zavadlou trávu do barelů, které jsme na rychlo sháněli. Vzpomínám, jak bylo ten den nevlídno a jak jsem dovařila oběd, zabalila dvě porce do plastových nádob a valila se na louku, kde jsme si s Mirkem sedli na valník, jedli teplý oběd a malovali si své sny. Bylo mi pěkně i navzdory tomu nepříjemnému počasí.
Mirek měl celou dobu obavu, že krmení bude na zimu málo a všemožně se snažil získat víc...
Nakonec jsme s odřenýma ušima vyšli, ale to se ukázalo až o několik měsíců později. Také se ukázalo, že celý ten den, kdy se dřel a cpal trávu do barelů vyšel na prázdno, protože tráva zplesnivěla a tu co nezplesnivěla ovce stejně nežraly... Možná bude o rok později pokus číslo dvě. Uvidíme...

Seno bylo.
Ovce byly.
Beran nebyl.

Mirek vyrazil získat novou zkušenost. Jel koupit berana na trh.
Ten den si také pamatuji přesně. Byla to sobota a bylo pěkně a já si ho pamatuji proto, že jsem ho celý strávila v nemocnici. I přesto, že jsem chtěla jet také, stala se mi den před tím nehoda a já musela na rizikové. Naštěstí jen na 24 hodin a ukázalo se, že vše je, i přes ten hrůzný výjev a počáteční šok, v pořádku. Tehdy při mě a našem ještě nenarozeném Josífkovi stál anděl strážný.
Mirek to musel i tentokrát zvládnout sám. Přivezl nám Vendelína. Krásného beránka, na kterého jsme korunku po korunce šetřili celé léto.

Vendelín byl mladý, nevyzkoušený a Mirek chodil celý podzim a  stěžoval si, že neskáče... Bědoval, že jestli Vendelín bude jalový, ztratíme rok. Bylo to napínavé a zcela mimo naší kontrolu. Bude naše snažení v příštím roce nenaplněné?
Vroucné přání se dá vyslovit, ještě můžete požádat o splnění toho nahoře, ale víc pro to udělat opravdu nemůžete. A tak se dál chystáte na zimu. Po žních seženete ječmen, pšenici, kukuřici, řepu... Křečkujete.

Letos jsme hnali ovečky domů před Vánoci. Na pastvě už nebylo co spásat a vozit tam každý den seno by bylo příliš složité. Do teď chodil Mirek pravidelně každý večer, za každého počasí, s kýblem příkrmu - zrní, řepa a vitaminy. 

Později v zimě jsem stála v mém starém dětském pokoji u rodičů, teď tam má prázdninový pokojíček Jolanka, a podívala jsem se z okna. Cesta na pastvu vede přímo přes fotbalové hřiště... a přímo prostředkem toho hřiště se klikatila vyšlapaná pěšinka :) Kolikrát tam tudy prošel? Kolikrát šlapal po té pěšince za ves k našim ovečkám? 

Potom co jsme ovečky přestěhovali se Mirkovi doba každodenního krmení zkrátila právě o tu cestu na pastvu a zpět. Naopak zase přibyly těžké pytle se senem, které bylo třeba denně dvakrát dovléct do jesliček. 

Po Vánocích už bylo jasné, že alespoň některé ovečky jsou březí. Během ledna se z nich stávaly parní válce a na přelomu ledna a února jsme čekali první jehňátka. 

Jaké zklamání bylo, když první jehňátko, které se narodilo bylo mrtvé... Tehdy Mirek vyčerpal půl dne dovolené a přijel domů, aby poprvé ve svém životě porodil jehně. Zachránil tak další dvě jehňátka a i samotnou Bečku. Vzpomínám jak v mrazu sundal svetr, namydlil ruce nad lokty a pro jehně si sáhl a vytáhl... Vzpomínám, jak když rodila Čertice, byl Mirek nešťastný, že jí nemůže pomoci. Jak měl skoro slzy v očích, když se zdálo, že rodící se jehně bude mrtvé a jak jsem s Josífkem na břiše, v neděli ráno, kdy teplota byla mírně pod nulou, asistovala u jeho zrození...

Vzpomínám, jak Mirek chodil spát v půlnoci a vstával před pátou hodinou ráno několik týdnů, protože bylo třeba dokrmovat Beččiny jehňata... 

A také vzpomínám, jak jsme odklízeli mrtvolky jehňátek, když se nám nepodařilo je uhlídat...

Není čas, ztrácet čas...
z kanceláře rovnou do chléva.

Josífkovi jsou 2 měsíce

Teď jsou ovečky na pastvě a ostříhané, jehňátka samostatná a odstavená a my jsme v neděli poprvé dojili. A také poprvé dělali sýr... Náš první sýr. 

Ten sýr, který si Mirek odmítl jen tak v ruce sníst na cestě za ovcemi. Ten sýr, který si zasloužil ochutnat a vychutnat v klidu a obřadně. 

První dojení

První den jsme nadojili 5 litrů.

První sýr.

Někomu se to může zdát tak obyčejné, dát si ovčí sýr. Nám ale ne. 

A když se vrátím zpět na trh, ke stánku s nápisem "Jsme malá rodinná pekárna" s tím nejlepším chlebem, který jsem kdy ochutnala a jehož čtvrtka stojí 45 korun, neotočím se znechuceně jako člověk ve frontě přede mnou. Usměji se na pána, který pravidelně každou neděli vstává ve tři ráno, aby mohl být v pět hodin s plným autem čerstvého pečiva v trhu, prohodím s ním pár slov a opět mu pochválím jeho vynikající chléb. Nikdy jsem ho neviděla se mračit anebo si stěžovat. Stojí tam každou neděli, za každého počasí, usmívá se a prodává to čemu věří. Těch 45 korun je to nejmenší, co mu za to mohu dát. Miluje svou práci a je hrdý na své dílo. 

Stejně jako my.

A pěšinka už se zase vyšlapává, tráva roste a každý den se teď u nás vaří... sýr.