Stříhání.

Nějakou dobu jsem byla offline, nicméně život se nezastavil, ani na chvilku.

Víkend jsme věnovali úplně celý našim ovečkám.
V sobotu se Mirek odrovnal jejich stříháním a v neděli... v neděli jsme poprvé dojili.

Stříhání ovcí je dřina. Když se vloni na jaře chystal Mirek na kurz stříhání, shlédl snad stovky sekvencí na youtube.com, kde machři z Nového Zélandu ostříhají ovci za dvě a půl minuty... Namotivovaný  a natěšený se vydal do severních Čech, kde si poprvé měl i on ostříhat svou ovci. Přijel unavený, nicméně nadšený, že tohle půjde a začal hned shánět střihací strojek a všelijaké serepetičky, které jsou k ovčí údržbě třeba.
Já se vydala na kurz o zpracování vlny... když už, tak už. No ne?
První vystřízlivění se dostavilo už na podzim :) Romanovka, na které se učil stříhat má, v porovnání s naší východofrískou, nesrovnatelně kratší vlnu. Druhý zásadní rozdíl je v hmotnosti... 40 kg versus 75 kg u bahnice a až 110 kg vážící východofríský beran...
No na podzim jsme měli dvě plnohodnotné bahnice, dvě půlroční jehničky a stejně tak starého beránka. Po podzimní střiži Mirek prohlásil, že bude muset objíždět okolní chovatele a nabízet jim střiž, aby získal víc praxe...
Teď už bylo všechno jinak. Tři dospělé ovce a dospělý beran...

Jde se na to, zlato...

Čekárna s občerstvením

Mirek byl úplně vyřízený a jako třešnička na dortu nás čekala Bečka, nejtěžší z ovcí, kterou jsme si ale nejdříve museli chytit!
Je to mrštná a vychytralá potvůrka, která se nadá jen tak zadarmo. Když jsme si už snad po dvacáté seběhli a vyběhli kopec na pastvě a lezli tak skoro po čtyřech, když nás po několikáté protáhla ostružiním a když jsme všichni měli natlučená kolena a nejednou padli do bobků... unavila se i ona. Ovšem chytit jí za zadní nohu a čekat, že půjde tak jako ostatní, je u Bečky nesmysl. Její poslední obranná strategie je splynout se zemí a tak si, ač lapená, lehla na zem -  jak široká, tak dlouhá a odmítla se byť jen pohnout...
Bečka, Bečka, Bečka... Za tu hodinku, co jsme jí honili jsme jí asi milionkrát slíbili, že půjde do klobás. Třeba se dočká.

Letos jsem neslyšela jediný slib, že budeme objíždět sousední chovatele v rámci tréningu. Jediné co si pamatuji je povzdechnutí: "ty jo, co až jich bude třeba čtrnáct..." :)