Oveček tak akorát...

...na jejich vlastní životní příběh.

Naše ovečky už jsou venku na pastvě. A letos si s sebou našich devět bahnic a beran Vendelín na jaře na pastvu vedli dvanáct krásných jehňátek. Kdo to zažil, pochopí hned jak hezký pocit to je, vyvádět. A kdo to nezažil, může dočíst až do konce a třeba tu radost požije s námi :)

Stádečko bahnic se tradičně kolem Vánoc začíná kulatit a ovečky nezajímá nic než se najíst a lehnout si a přežvykovat a pak se zase najíst a lehnout a přežvykovat.... Letos se ovečky poprvé na zimu ubytovaly ve své nové "porodnici" a náramně se jim tam líbilo. Dokonce tolik, že neměly ani za mák chuti vylézat ven na mráz. Motivovala jsem je tím, že jsem jim do venkovního krmelce v poledne nosila balíky sena. Tak tedy vylezly, najedly se a potom šupky dupky do teplíčka na slámu...
Celý leden jsme se takhle přetahovaly... já je tahala ven a ony... ony na mě kašlaly.

Potom se začnou rodit jehňátka.
Letos jsme začali 1.února. Únor měl 28 dní a my máme těch devět bahnic a nakonec opravdu všechny porodily, takže to tak vychází co tři dny jeden porod. To byl na nás teda docela fofr.
První bahnění jsem už popsala. Na to, abychom postavili mamku na nohy a obstarali její trojčátka jsme měli týden. To bylo fajn.
Když se ovčí mamka nemůže úplně postarat o to své nadělení, staráme se mi.
Čekáme do půlnoci na poslední krmení a vstáváme v pět, abychom stihli krmení první. Během dne pak chodíme k novorozeňátkům i šestkrát. Když jsou tři, maminčino mlíčko nestačí a tak musíme dodělávat mlíčko sušené. Je velké vysvobození, když jehňátko krmení zvládne z lahvičky. Někdy se ale stane, že úplně malinkého drobečka musíme nejprve krmit ze stříkačky.
Tak jsme si odkrmili první trojčátka. Zdálo se, že už jsou v pohodě ony i ovčí maminka a na nás bylo je jen trochu dokrmit, protože tři jsou prostě moc.
Další se přihlásila Bertička, naše nejstarší ovečka. Bylo hrozně roztomilé, když mě Mirek k porodu volal. Připadala jsem si jako stará a zkušená porodní bába :)
Nestalo se ale nic, kde by nás bylo zapotřebí. Jen jsme tam tak stáli a sledovali profesionální matku jak skvěle má celou situaci pod kontrolou.
Zase trojčátka.
Mirek konstatoval, že hned objedná další sušené mléko.
Bertička je už stará. Je sice naprosto skvělá a naše přebornice ve všech směrech, ale už je prostě stará. Drželi jsme jí s jehňátky v porodním boxu dokud to bylo možné. Viděli jsme, že je unavená a nechtěli jsme jí nutit, aby se musela s ostatními tlačit u krmelce. Co si budeme povídat, máme ve stádě i dravější kousky...
O dva dny později jsem dopoledne stavěla improvizovaný třetí porodní box. Přihlásila se naše nejmenší. Říkáme jí Pětka Bětka. Je jedním z předloňských Bertiných trojčátek. Byla nejmenší a my jsme jí museli chviličku i dokrmovat, aby to zvládla. Nejmenší je stále, ale také nejpřítulnější ze všech nových bahnic. A hrozně šikovná. Ona i její dvojčátka letos moc zabojovali.
Oba její beránci se narodili velmi slabí. Jeden z nich se po porodu vůbec nedokázal postavit, druhý s obtížemi. Rozhodli jsme se, že je nedáme a i když Bětka toho slabounkého odepsala hned, my ne. Dostal vitamínovou injekci. Chodili jsme často a stříkali mu do tlamičky mlíčko stříkačkou, přikrývali ho senem a starali se, aby ho mamka neušlapala. Byl to bojovník. Po dvou dnech  ho i maminka vzala na milost. Nacházeli jsme je všechny tři pohromadě, Bětka hlavu položenou na tělíčku svého beránka, aby ho zahřála. Za další dva dny se beránek postavil. Chodil rozvážně a zeširoka.
Začali jsme mu říkat Jeoffrey.
K vemínku už i cestu nenašel. Čekal na lahvičku.
Dlouho byl nejmenší ze všech jehňátek, tak drobný, že se protáhl skrz mříž a na dvoře nás pronásledoval jako pejsek. Hrál si s Josífkem na honěnou, kdy se mu Josífek snažil neúspěšně ujet na odrážedle :) Byl to kámoš.
Pak jednou ráno našel Mirek v ovčíně další jehňátka.
Překvapení.
Mirek vyprávěl, že chodil od ovce k ovci a hádal, čí jsou.
Bahnila se ovečka, která neměla vůbec žádné vemínko. Už jsme nevěřili, že bude jehňátka letos mít. Prostě jsme si říkali, že se nezadařilo... A ejhle, oni dva beránci.
Další se nám narodila Kukačka a její brácha. Kukačka byla naprosto neuvěřitelné jehně, protože jsme jí vždycky našli pod jinou ovcí než pod vlastní matkou. Nedokázali jsme pochopit, že jí to vycházelo, ovečky k sobě nepustí cizí jehně, ale Kukačce se to dařilo. Obíhala je, když byly zabrány do nějaké činnosti... obvykle do jídla :)
Poslední dvojčátka se narodila posledního února.
Oddechli jsme si. Únor byl letos opravdu hodně napínavý měsíc.

Začal březen a my jsme dokrmovali už jen dvakrát denně několik hladových krků třemi litry mléka.

A pak se zase ke slovu přihlásila příroda,... příroda, tu neošálíš.

Během několika dní jsme přišli o šest jehňátek. O všechny slabší kousky, všechny, které jsme si vypiplali. Přišli jsme i našeho Jeoffreye.
Obrečela jsem to.

Jehňátka nám pravděpodobně zdecimovala klostridie, bakterie, která v malém množství přežívá v zažívacím traktu zcela zdravých ovcí. Malá jehňátka a ještě navíc slabší kusy, může ale tato bakterie usmrtit...
Nevěděli jsme to.
Existuje očkování.

Už jsme o nikoho dalšího nepřišli.