NY - den první

Přestože jsme se do postele dostali až po půlnoci a po probdělých 24 hodinách, byli jsme oba vzhůru už v 5 ráno. A oba hladoví.
Chvilku jsme si užívali, že nemusíme vstávat a chvilku jsme plánovali co budeme dnes dělat. Hlad nás ale nakonec z postele vyhnal.
Na recepci jsme zjistili, že před 7 ráno tu nikde neposnídáme a tak jsme vylezli z hotelu, přešli ulici a z pobřeží Hudsonova zálivu se prvně podívali na NY za světla...
Na snídani jsme se vrátili do hotelu. V 7 otevírala místní kavárna. Objednali jsme si dvakrát ‚american breakfast' a vydatně posnídali. Dobře jsme posnídali! A vyrazili do víru velkoměsta…
Bylo 8 hodin a město ‚které nikdy nespí‘ bylo skoro prázdné…
Po nábřeží jsme došli do dolního Manhattanu, ke Ground zero a rozhodli se navštívit vyhlídku. Žádná fronta. Ideální příležitost.
Vstup závratný, 37$ za dospělého, zážitek ... průměrný. Krásná byla cesta výtahem. Pak video, které snad být nemuselo a nabídli nám k půjčení průvodce za dalších 15$...
Potom nás konečně pustili na vyhlídku. Ta byla fantastická.

Když jsme se dostali zpět na zem už bylo tepleji a také lidí přibylo… Pustili jsme se uličkami dolního Manhattanu a já musím přiznat, že mě to místo docela uchvátilo…

Na chodnících stály odstavené malé přívěsy s tím nejlevnějším občerstvením. U nich ve frontách na hamburger postávali týpci v oblecích i dělníci v montérkách. Černoši, navlečení do reflexních vest,  sdružení do skupinek se hlučně smáli a debatovali. Všude proudily davy lidí, co kus, to originál. A bylo docela jedno, zda se to týkalo oblečení, národnosti, jazyka anebo čehokoliv jiného, čím se mohou lidé od sebe lišit…
V NY určitě není třeba řešit, co na sebe… zapadnete v čemkoliv a kdyby jste se rozhodli, že se postavíte na hlavu, maximálně sklidíte uznání.

Stejně pestré jako jeho obyvatelé bylo i město samotné.
Zdánlivě bez uspořádání tu vedle sebe nahečmané, i v sobě navzájem zaklíněné byly budovy všech tvarů, výšek, barev i stáří.
To jsem ještě nikdy a nikde neviděla.
‚Dole‘ se odehrával ‚obyčejný‘ život. Staré, cihlové domy, o výšce maximálně několika pater, poskytovaly v přízemí kouzelný prostor malinkým restauracím, které právě otevřeli. Každičká z nich působila tak domácky a útulně. Nad nimi v patrech potom byty a do každého patra z ulice vedlo požární schodiště. Jako z filmu…
A nad tím vším moderní, ocelové a skleněné mrakodrapy…

Dohromady to vše, lidé a město, tak neuspořádané a pulsující, bylo úchvatně kouzelné. Jak malá holka jsem se radovala z každé nově objevené ,lidovosti‘.

Od ‚One world centre‘ a památníku jsme vyrazili po Broadway str. a tam jsme objevili jídelnu café express, kde jsme si do plastové krabičky mohli nandat cokoliv nás napadlo od čerstvého pokrájeného ovoce přes sushi a čínské nudle a rýži s různými omáčkami, až po pečenou sekanou, bůček a marinovaná žebírka, ....vše se platilo u pokladny podle celkové váhy jednotnou cenou za libru.

Voňavý oběd jsme si vzali ven do parčíku, na lavičku a snědli ho s výhledem na sochu svobody. V celém dolním Manhattanu je spousta míst k odpočinku a posezení. To mě moc příjemně překvapilo.
Potom co jsme se posilnili jsme pokračovali dál k Wall str. Tam jsme chvilku poseděli před burzou a sledovali jak rychle se mění kurzy.
Pak jsme pokračovali ulicemi dál k Brooklinskému mostu. Ten jsme se rozhodli s davem turistů přejít na druhou stranu. Zpět jsme se ale vydali po mnohem méně udržovaném a také turisticky méně vytíženém, Manhattonském mostě.
Brooklin pro mě neměl to stejné kouzlo. To bylo prostě jen město. Tak rychle pryč!
Z mostu po cestě zpět jsme shlíželi do čínského města a potom jsme se jím šli i projít. Zapáchající a hrozně špinavé, ale Mirek byl nadšený!

Následovala oblast, kde byla jedna škola vedle druhé a bytové domy, do kterých by se do každého zvlášť vešlo jedno naše maloměsto…
Mířili jsme k městskému přívozu na Staten island, který nás zadarmo provezl kolem sochy svobody a protože už se mělo každou chvíli stmívat, rozhodli jsme se počkat a do města se vrátit až se světly. Mezitím se mi ale podařilo v čekárně usnout. Přece jen, doma už byly 2 ráno…

Dolní Manhatton je svým způsobem úchvatný... přesto, žít tu, to bych nechtěla. Několikrát za ten dlouhý den na nohou v jeho ulicích na mě padla zvláštní úzkost. Nejčestěji za to mohly místní děti... Nenašla jsem tu pro ně nic moc příjemného k životu, jen několik, na betoně postavených hřišť, kde mohli jedině trávit svůj čas. Viděla jsem malá miminka v kočárku na procházce se staršími černošskými chůvami a pak také maminku s děťátkem na zádech v nosítku přividělávající si na ulici hrou na housle...
A také ta minimální míra soukromí... To by mě trápilo.

Dnes nás čeká další den :) Jdu probudit muže, je 6.
Pěkný den.