Domácí škola.

Včera to děti venku trochu přehnaly. Vrátily se domů na oběd, zmrzlé a s ponožkami, které se daly ždímat.
Poslední přívaly sněhu ze začátku minulého týdne celý víkend tály a u nás na dvoře byla kaluž velká zhruba 3000 m2... Navíc zrádné kaluže nebyly jen hluboké, ale také vysoké. Všechny ty nahrnuté hromady sněhu se proměnily v kaluže. Dětem to, pravda, ani trochu nevadilo a řádily jako obvykle venku už od rána a na to, že jsou promáčené přišly až před polednem.
Jolanka na to prochladnutí reagovala zvýšenou teplotou, večer jsme naměřili 38°C. Dohodli jsme se, že uvidíme ráno co a jak a jestli Jolanka půjde do školy anebo se z toho něco vyklube a zůstane doma.
Ráno bylo ale vzácné. Josífek spinkal. A já se rozhodla fláknout a nevylézt. Svedla jsem to samozřejmě na Jolanku. Měla včera tu teplotu a tak se to nesmí uspěchat...

Děti vylezli z postele až v půl osmé. Krása! Den krásně začal.
Všichni, vyspinkaní do růžova, jsme měli báječnou náladu. Jolanka očividně včera pouze prochladla a dnes byla už úplně fit a tak, když jsme zasedli ke snídani, rozhodla jsem se rozehrát hru. Prohlásila jsem, že není ani víkend, ani prázdniny, že je normální pracovní den a to znamená, že bude i škola! Domácí škola.
Nečekala jsem nadšení s jakým se Jolanka té myšlenky chytla. Koukla do rozvrhu a už mi hlásila, že dneska budeme mít čtyři hodiny a zeptala se mě, jestli se budeme učit z normálních učebnic. Řekla jsem si proč ne? Alespoň toho moc nezamešká, ne? Požádala jsem jí tedy, aby si připravila češtinu.
Rychlost a zápal, se kterým dnes pracovala jsem u ní už dlouho nezažila. Znám jí už jen jako unavenou a zpruzelou při domácích úkolech. Byla to tak vítaná a osvěžující změna!
Připravila si na stůl "jako vždycky" a nesměle se mě zeptala: "A můžu při hodinách mluvit?", řekla jsem jí, že se to očekává a její úsměv se ještě víc rozzářil :) Potom chtěla vědět, jestli budeme hrát hry a zda bude mít nějaké pracovní listy... Vysvětlila jsem jí, že to, co tu vyjmenovala vyžaduje čas na přípravu a ten teď opravdu nemám a že budeme dnes pracovat jen z učebnic. Náladu jí to nezkazilo, toužila to zažít.

Zadala jsem jí samostatnou práci a s Josífkem jsem šla umýt nádobí po snídani a zadělat na buchty.
Potom jsme spolu psaly diktát. Už po první nadiktované větě Jolanka propadla panice. Řekla jsem jí totiž, že se má snažit, a že od ní očekávám precizně odvedenou práci. Nešlo jí to, byla očividně ve stresu... Pokusila jsem se jí uklidnit a řekla jsem jí, že na práci má dnes tolik času, kolik bude potřebovat, že tu není dalších 27 dětí, které jsou rychlejší a čekají na ní. Očividně jí to pomohlo. Žádné stopky!
Pak jsme počítaly a četly a ještě pracovaly z učebnice. Už nikdy se nezasekla, pracovala uvolněně, přesto rychle a hlavně bezchybně. Učivo jsme si přece zpestřily, procvičováním hodin a povídáním o tom, jak vzniká vítr. To je pravda úplně mimo probíranou látku druhého ročníku základní školy, ale zrovna jí to zajímalo a tak se zeptala. "Vygooglila" jsem jí i několik odborných termínů. Bavilo mě to. Připomnělo mi to časy, kdy Jolanka ještě nechodila do školky a já do práce a kdy jsme si povídali dlouho a o všem...
I přestávky jsme si udělaly. Já v jejich průběhu stihla uvařit oběd, upéct ty buchty a připravit si na večeři. A samozřejmě bavit, několikrát přebalit a převléknout Josífka :) Všechno jsme stihly za 3 hodinky.
Nejvíc se Jolanka těšila na odpoledku.
Když jsem po obědě uložila Josífka, udělaly jsme si výtvarku.

každý určitě pozná ledního medvěda :)

Domácí škola.
Od chvíle, kdy jsem zjistila, že něco takového existuje, jsem si přála ji svým dětem nabídnout. Může dát tolik dobrého. To nejdůležitější vidím v tom, že:

1. Každý den se rodič a dítě navzájem obohacují, mohou společně trávit tolik vzácného času, času, který jím za normálních okolností spolyká systém... spíše věcmi, které je baví.

2. Probraná látka v domácí škole je přirozeně hlubší a procvičenější. I pro nejlepšího kantora je nemyslitelné věnovat každému jednomu dítěti tolik času, jako může doma jeho rodič v jeho "hlavním pracovním poměru". Žádný rodič odpoledne po práci tolik času svému dítěti věnovat nemůže, není to v jeho silách a konec konců ani v silách dítěte. Ovšem i přes to, že dítě strávilo ve škole hodiny učíc se, je nutné přijít domů a věnovat se učení ještě v jeho volném čase. A to nikoliv učení, které by dítě samo zajímalo a které by si samo vyhledalo, ale plněním domácích úkolů, procvičováním čtení, počtů,... Po práci často unavený rodič má těžko chuť věnovat se s nasazením každé odpoledne hodiny takovým věcem, i když je uvědomělý. Koneckonců je to i jeho volný čas, poctivě si ho ten den odpracoval -  a i přes to, že je ještě hodně věcí, které musí - se svým potomkem by daleko raději trávil čas lépe než jeho nucením do něčeho, co už i on si dnes odpracoval.

3. Na rozdíl od běžné školy, kde děti často poslouchají dlouhý monolog, je výuka doma dialogem. Každý rodič okamžitě pozná, co dítěti nejde, jaké jsou jeho slabiny a může se na ně okamžitě zaměřit. Dítě se neschová v davu, v šedi - samozřejmě, že jsou zářící hvězdy a sígři, ovšem ta masa v každé škole, ta je šedá...

4. Domácí škola nabízí tolik prostoru na věci, na které děti s pravidelnou školní docházkou nemohou ani pomyslet. Každý "domškolák" má celou sbírku kroužků a dalších - pro nás obyčejné smrtelníky - mimoškolních aktivit, které rozšiřují jeho obzory.
Je asi přirozené, že rodič, který učí doma své děti, neumí vše, třeba jazyk. Každý z nás asi neumí několik jazyků tak, aby je mohl předat. A jeden, dva, tři... kroužky jsou na světě. Ovšem, kolik asi dětí chodících do běžné školy prosedí týdně 2x, 3x, či třeba i 4x 45 minut naprosto neužitečně při výuce cizího jazyka? Málo kdo ho umí po ukončení povinné školní docházky použít a tak, světe div se, kroužek je na světě. Dítě tráví čas stejnou věcí ve škole a stejnou ještě jinde, tentokrát v jazykové škole... (a nebo taky ne... to si potom nalháváme, že bude umět jazyk až vyleze ze školy :(
To je ale spousta promarněného času!
A já si prostě myslím, že když se někdo něčemu věnuje a má pro to vyhrazený čas, je fajn, když se tomu může věnovat naplno a potom jít o toho.

5. Dnes už v tom snad žádný rodič provozující domácí školu není sám. Domácí školáci se sdružují a víc hlav víc ví - je až neuvěřitelné, co všechno se dnes nabízí...

6. A přesto všechno mají domácí školáci čas i pro sebe, na své hry, fantazii, zábavu... a to nejenom o víkendu.

7. Režim v domácí škole je volnější - je například jedno, že nenutíte šesti-, sedmi-, osmileté děti vstát v šest, aby se mohly začít učit přesně v osm (konec konců, stejně by vám do devíti ještě spaly), i tak však vyžaduje domácí škola ohromné nasazení a kázeň na obou stranách. Myslím, že to je to, na čem vlastně taková domácí škola stojí, na nasazení a kázni.
Chce od obou, od rodiče i od dítěte, daleko víc. Víc, než ráno vstát a dostavit se včas, umytý a upravený do školy.

No a proto bych postavila právě nasazení a kázeň na první místo ve výčtu "proti". Osobně si myslím, že skutečné "proti" v otázce domácí školy neexistuje, jde spíš o osobnostní a rodinné předpoklady. A nasazení a určitý druh kázně je předpoklad, který když nemáte, domácí škola pro vás není. Na druhé místo pak stavím finance. Ukazuje se, že mít domácí školu umí být finančně velice náročné. Je pravda, že nabízí možnosti, o kterým se nám ani nezdá, ale vše dnes stojí peníze a v součtu to může být i pěkný balík...

Neučím doma, problematiku znám jen povrchně a tak i mé "pros and cons" jsou prostě jen "mé"... Tak jsem uvažovala i ve chvíli, kdy jsem se rozhodovala, zda poslat, či neposlat Jolanku do první třídy...

Ten jeden den byl pro mě, pro Jolanku i pro Josífka úžasné zpestření. Já se na jeden den na vše vykašlala, nedělala jsem nic, jen se věnovala svým dětem. Bylo to krásné a jedním z důvodů, že to tak bylo je i fakt, že jsem doma měla vyjímečně uklizeno, vypráno a nikde mě takříkajíc, netlačila bota, děti měli skvělou, spolupracující náladu. Jolanka nadšeně hrála hru a Josífek nás měl neustále kolem sebe. Nejenom mě, ale taky velkou ségru, vzácný poklad.
Báječně jsme si celý den užili a moc doufám, že z jeho pozitivního odkazu budu moci dlouho čerpat.

PS: Včera jsem tenhle zápis nedokázala dopsat. Končila jsem v jedenáct a to je u mě už hluboká noc... Jak jsem si lehla, tak jsem usnula, ovšem jen na malou chvilku. Josífka začala trápit silná rýma (zase mu rostou zoubky a tak se to dalo čekat) a tak v podstatě celou noc nespal. Vstát se rozhodl už v půl čtvrté ráno. Před malou chvilkou jsem ho zase uložila a teď, než půjdu probudit Jolanku se tu snažím trochu vzpamatovat a nastartovat pro celý den. S láskou vzpomínám na to, jak jsem se včera mohla válet v posteli do půl osmé... asi poprvé za poslední rok :)

Krásný den všem!