B7

O víkendu jsme zažili něco výjimečného.
V pátek jsme se zabalili, Jolanku vytáhli ze školy a vyrazili do Beskyd.
Jeli jsme všichni, ale hlavním aktérem byl Mirek. Jeli jsme ho podpořit, zatímco on se chystal překonat sám sebe.
Někdo se tím prý živí... pro nás to byla událost číslo jedna.

s parťákem... 40km v nohách a 4 vrcholy

Nebudu se rozepisovat o tom, co je B7, to si může každý najít..., ale jaká B7-ka je, to je komerčně nesdělitelné. Už podruhé jsme mohli přivonět k fantastické atmosféře, která kolem tohohle závodu panuje.

7 hodin ráno, pauza v Ostravici

My jenom tak trošičku, Mirek je toho ale pokaždé úplně plný, dokonce tolik, že i když leze skoro po čtyrech, básní o tom, že za rok jde znovu!
Všichni účastníci dohromady jsou jako veliká rodina. Spojuje je dřina, kterou musí vynaložit a sebezapření, které musí prokázat, aby závod vůbec mohli dokončit a také ohromná euforie z toho, když projdou cílem... Navzájem se podporují, půjčují si kde co a také si radí... třeba, které náplasti na puchýře jsou nejlepší :) Sdílejí jedny záchody a jednu sprchu a spí společně ve škole... v tělocvičně, po chodbách...

zásobování funguje cestou necestou, další místo setkání: Pustevny

V neděli, když je dobojováno, snad každý hrdě oblékne tričko s logem závodu a jde se naposled potkat s "rodinou" na frenštátské náměstí. Většina z nich se šourá v žabkách, ale každý z nich září, je šťastný. S pivem či Kofolou v kelímku dělají kroužky, sdělují si dojmy a hlasitě se smějí... Vzduch je nabytý jejich endorfiny.

po 24 hodinách, 7-mi vrcholech a 95 km, konečně v cíli (první místo z toho nebylo, ale vypadá to pěkně :)

Je pěkné to sledovat... ještě pěknější musí být, když je toho člověk skutečně součástí... ale o tom povídat nemůžu...
Hezký den.