Krize.

Minulý týden mi jednou ráno zavolal Mirek, prý podívej se "na Bertu". Já musím mít poslední slovo a tak se ptám a proč? Muž si dupnul a povídá, prostě se podívej!
Zatajil se mi dech... Ten jediný den si Bertu otevřelo a přečetlo téměř 1200 lidí... Wow!
Začaly se střídat pocity. První pocit, který mě na chviličku zachvátil, byla panika. Uf, tolik lidí! Druhý pocit byl radost. Super, tolik lidí! Třetím pocitem byla nejistota. Líbila se jim návštěva u nás? Čtvrtý pocit zodpovědnost. Když tolik lidí "přišlo", neměla bych předávat nějaká moudra?... Jenže jaká? Jsem dost moudrá na moudra? Je vůbec něco, co bych mohla sdělovat či předávat tolika lidem?... Krize. Dostavila se normální krize blogerské identity.
Lámala jsem si hlavu s tím, co všichni ti lidé chtějí asi slyšet? Co napsat, abych je nezklamala? Co dál s "Bertou"?

Naštěstí zvítězil zdravý rozum... tedy snad :)
Došlo mi, že já jsem já a já jsem "Berta", líp to nepůjde a snad to ani líp není třeba...
Tak vítej, kdo k nám přicházíš "na návštěvu", doufáme, že ti u nás bude příjemně :)


Včera se mi Jolanka vrátila ze školy v přírodě.
Občas, když jsme spolu s Jolankou doma sami a ona si hraje, vytasí se najednou s otázkou, co bude až my tu nebudeme. Vedeme spolu o tom debaty. Snažím se jí vždy uklidnit, vysvětlit jí, že za normálních okolností tu my nebudeme až teprve když ona bude dospělá, bude mít vlastní děti a možná i vnoučátka...
Ona mi vždy na moje chlácholení odvětí, že ona mít děti nechce. Když jsem to slyšela poprvé, zarazilo mě to. Ptala jsem se jí proč. Nejprve nedokázala odpovědět, možná to byl jen takový neurčitý pocit. Ale ona vždy reaguje stejně a já se jí vždy znovu zeptám, proč ne? Nedávno mi řekla, že mít děti bolí... a když jsme si povídali posledně, rozplakala se a řekla mi, že děti mít nemůže, protože by se o ně neuměla postarat, vždyť prý neumí ani vařit!
Přemýšlím, jestli když jsem byla malá, měla jsem také tak vážné starosti se svou budoucností. Já myslím, že ne. Měla bych si snad dělat, tak jako ona, starosti s tou její?
Včera, když se vrátila z té školy v přírodě, když vystoupila z autobusu, najednou jsem viděla že to je úplně zbytečná otázka. Z toho autobusu už nevystoupila holčička, ale dívka. Je mi jasné, že ta změna nepřišla tak najednou, ale kdy se to vlastně stalo? Objala jsem jí tam u toho autobusu a pošeptala jsem jí, že je krásná a že mi nějak hrozně za ten týden vyrostla, ukápla mi slza, myslím a ona mi za to věnovala takový shovívavý úsměv.
Nemám sebemenší obavu, že se nebude umět postarat o děti, které jednou bude mít. Bude skvělá máma! To jí nepřestanu opakovat až do té doby, dokud tomu sama neuvěří.