Z kočárku do náruče.

S druhým dítětem je všechno trochu jiné.
Nečtu žádné příručky a nic moc si nedělám ani z všelijakých "dobře" míněných rad. Všechno co dělám a nedělám jde jen ze mě. Rozhodnutí dělám intuitivně a když ho udělám, už o něm nepřemýšlím a nelámu si hlavu s tím, jestli mohlo být lepší.

Ten najitý vnitřní klid jsem s prvním dítětem nezažila. Příliš jsem se bála. Je milión věcí, které může máma udělat špatně. Navíc nikde se vlastně pořádně nedočtete, co je dobře, v názorech na to se různí i nejzasvěcenější zasvěcenci... kdo se v tom všem má vyznat!
Až u druhého děťátka jsem pochopila, že každé dítě a každá maminka je jiná, srovnávání je nemožné a každý zasvěcenec má přece jen svůj limit. Většinou se zastaví na hranicích svého vlastního přesvědčení...
Došlo mi, že děti jen chtějí být součástí našeho života, takového jaký je. Není třeba ho nějak zásadně měnit, jen zpomalit, aby mu naši drobečci stačily. Nechtějí a nepotřebují nic, jen být s námi a všechno ostatní je jen "výkupné".

Když se mi narodil syn, věděla jsem, co přijde. Zažila jsem to už jednou, při prvorozené.
Nekončící stres z krmení pramenící z nedůvěry v sebe sama, dlouhé uspávání v postýlce a nekonečné kilometry nachozené s kočárkem, nejistota, spánkový deficit a následná fyzická vyčerpanost. Jenže to jsem měla jen jedno, teď mám doma ještě prvňáka a jeho potřeby... To bude hukot!

Ze začátku to u nás opravdu tak vypadalo. Chtěla jsem pro syna udělat "všechno". Miminko bylo středem mého vesmíru. Všechno bylo třeba mu přizpůsobit. Pro jeho absolutní pohodlí a komfort bylo třeba obětovat maximum!... a výsledkem toho byly jen slzy. Plakal syn a nakonec i já. Nebyl spokojený.... a přitom jsem dělala "všechno". Co můžu udělat víc?

Najednou jsem začala slýchávat: to už ho zase chováš? a bodejť by nebyl tak hodný, když ho máš pořád na ruce... Až mi to došlo. A já přestala dělat "všechno" a začala jsem dělat to jediné a nejdůležitější, chovat svého syna.
Vyndala jsem téměř nepoužité nosítko, které jsem koupila, když se před 7 lety narodila dcera. Bohužel jsem ho tenkrát ani pořádně nerozbalila ...a nosím.
Nosím já a nosí Mirek a žijeme svůj život takový jaký je jen trochu pomaleji, aby nám ten náš drobeček stačil.
Většinou stihnu to, co si naplánuji a ještě mi zbude čas na hry. Jsem spokojenější a syn také. Usíná třeba za chůze na procházce, ale také, když je třeba, při luxování, vaření či žehlení anebo při práci na zahrádce či u zvířat. Broukám mu. Skončilo nekonečné kroužení s kočárkem po okolí, běhání k postýlce k dítěti, které neklidně (osaměle) usíná...
Když nespí, zvídavě pozoruje všechno kolem sebe. Nevyžaduje okamžitou pozornost, tak jako "odložené" miminko. Když v klidu dokončím započatou činnost začnu se věnovat jemu. Velice nám to vyhovuje. Nosím ho kdykoliv to potřebuje.
Pravda, při jeho 7 kilech už je to občas celkem fyzicky náročné, ale vynahradí mi to ta báječná oboustranná pohoda.

Uspaný v nosítku odpočívám v kočárku.

I okolí si pomalu zvyká na to, že můj syn neleží v kočárku, jak "mají" děti ležet, ale že je to nošeneček. Už jsem dokonce zaslechla: nojo, vždy´t dřív to tak bylo ...
To bych řekla, že ano.
Dřív bylo samozřejmých, vyzkoušených a fungujících víc věcí, které bych jednou ráda vrátila i do našeho života.