Malý a velký

Už dvanáct dní to je, co se nám narodili dva beránci.
Bečka, naše úplně první ovečka, je prvorodička. Mirek měl z jejího porodu strach, dva týdny jí hlídal a vstával i v noci, aby se ujistil, že je vše v pořádku. Je nabahněná velkým plemenem, říkal...

A potom jsem slyšela Bečku plakat.
Běžela jsem k ovečkám a našla právě narozené, mrtvé jehňátko.
Mirek přijel z práce, volali jsme veterináři, Bečka byla neklidná, stále tlačila. Muž vyhrnul rukávy, na radu veterináře namydlil ruku až k lokti a porodil své první jehňátko. A za půl hodiny druhé.
Máte dva kluky maminko!
Byl to hrozný a přitom krásný zážitek.

čerstvá jehňátka Matěj a Kuba 

Tím nám ale dobrodružství neskončilo. Bečka nemá mléko. Je dost plachá a tak se mohlo stát, že stresující a také dost namáhavý porod způsobil, že o mlíčko přišla.
Dokrmujeme. Každé čtyři až pět hodin.
Smála jsem se tomu, že co jsem nemusela dělat se svým teď dvouměsíčním synem, musím dělat s jehňátky.

Beránci se už teď mají čile k světu, ale začátek byl dost krušný. Ten co se narodil jako třetí, Jolanka ho pojmenovala Kuba, byl hrozně malinký. Než jsme zjistili, že Bečka nekojí, zeslábl natolik, že už ho nožičky skoro neunesly. Několik dní jsme doslova bojovali o jeho život. Zatímco Matěj, jeho o půl hodiny starší bráška se rychle vzpamatoval a začal nabírat, Kuba stále ztrácel váhu. Potom se několik dní nedělo vůbec nic, ani přírůstek, ani úbytek... zaplať Bůh. Nakonec i on začal nabírat. Dnes má už 3,5kg, Matěj krásných 6kg.
Brášku už Kuba nedožene, asi nikdy. Bude to malý beránek, ale zato bojovník.